|PATISK SE ZAPOVÍDÁ.|
|Reklamocpavci, odejděte, nebo budete asimilováni.|

(A vůbec) Prolog

7. září 2014 v 0:16 | Maitter z Creepfellu |  A vůbec, andělé jsou (A vůbec)
Tak před rokem nebo dvěma jsem začala psát vlastní cosi o andělích, ďáblech a podobných existencích. Trošku netradičně - nemají nic společného s Biblí, je to prostě jiný svět.
Tak trochu děj/úvod/představení: Sherée je padlá andělka. No jo, to se stává.
Qasí je padlý anděl, ale jeho přístup k degradování je značně tragičtější než Sheréein.
Asao je člověk, který kvůli Qasímu trčí v říši Padlých s těmi dvěma a nudí se.
Senja je také lidská bytost, přičemž jejím samozvaným povoláním je lovení nadpřirozených bytostí. Nebo nepřirozených, kdybyste se ptali jí.
Ag je flegmatický syn Ďábla. Ten je se svým nejmladším potomkem velmi nespokojen, neb nedosahuje expresivnosti svého sangvinistického dvojčete a cholerické sestry. Agovi přidělil otec jednu z duší, aby jej otravovala tak dlouho, dokud se z něj také nestane aspoň cholerik. Aga to mírně otravuje.
Kasta je mrtvá. Očistci se vyhnula jen proto, že dostala za úkol rozčilovat Ďáblova syna. I když možná, že právě toje její očistec. Hodně ji to otravuje.

Prolog


Běželi jsme, na útěku před ničím, a já co chvíli nechápavě zalétal pohledem ke svému zjevně pošahanému staršímu bratrovi. Po nějaké té půlhodince jsme zpomalili. Zalila mě vlna obdivu nad tím, že jsem dosud vydržel.
Sípající Jonáš mě vzal za loket a odvedl mě po záplatované silničce ještě o pár kroků dál, i když jsem v tom nespatřoval žádný smysl. Těkal jsem očima po okolí, praženém sluníčkem, a modlil jsem se za pořádnou bouřku. Asfaltka byla tak rozpálená, že se mi na ni lepily podrážky; z jedné strany nás obklopovaly řady garáží a zdálo se, jako by i z nich sálalo vedro, zatímco naproti, daleko ode mne, se k nebi tyčily vysokánské topoly, jediný zdroj stínu - tedy v případě, že jste stáli nanejvýš dva metry od nich. A nikde nikdo.
Tuhle část města jsem neznal.
Jonáš ze sebe začal bez dechu vyrážet slova.
"Teď v tom... bohužel... jedeš se mnou, víš..."
Vyvalil jsem na něj už tak doširoka otevřené oči.
"Bohužel? Ve všem? Ježiši, cos vlastně proved?" vyhrkl jsem. Po celý ten maraton jsem z něho cítil podivnou vinu, přenášela se na mě jako dešťový mrak. Mrazilo mě z toho a trošku jsem se bál, jenže dobrodružství je dobrodružství a já si nechtěl nechat nic ujít.
Jon se zatvářil strašně nešťastně.
"To ti poví někdo jinej," hlesl a já si vybavil mňoukající kotě. "Já nemůžu. Ani bych tě s sebou neměl brát."
Nesnášel jsem tohle jeho nové, nezvyklé chování. V jednu chvíli je docela fajn a o vteřinku později jako bych byl ten starší a klidnější (a hlavou uvažující), zatímco z Jonáše se stane ufňukánek.
Bylo to smutné, ale nervozita i zoufalství pramenící ze situace, kterou jsem nechápal, ze mne díky bratrově potrhlosti opravdu vyprchaly.
"Kecy, užs mě dávno vzal," odsekl jsem nemilosrdně. "Tak kam jdem?"
"Pěšky nikam," uculil se Jonáš a najednou mi zas připadal skoro jak ten starý Jon, usměvavý vtipný člověk, jímž donedávna byl. Sjel jsem pohledem k obrovským, temně šedivým křídlům, jež mu trčela ze zad.
Skoro Jon.
"A uneseš mě?" rýpnul jsem si. Jonáš se ušklíbl.
"Ne asi." A zvedl mě do náruče, jako bych vůbec nevážil to co osmák o sto sedmdesáti třech centimetrech (ačkoliv jsem dost zhubl).
"Joú!" vyjekl jsem (nevěděl jsem, zda zařvat "jau" nebo "jo" či snad "jů"), když se Jon odrazil, roztáhl křídla a naprosto úchvatným způsobem vzlétl.

˜ † ˜

Kancelář. Nudná, vybledle modrá a stupidní.
Anděl v kanceláři. To je inteligence.
Bez zájmu, se špetkou odporu, jsem se rozhlížela a hluboko zasutým kouskem mozku vnímala všechny ty blbosti - rekvizity - v místnosti, kde bude vynesen rozsudek. Stůl zaplavenej štosem papírů, počítač a tiskárna, sešívačka, kovovej kelímek s propiskama, polička s varnou konvicí, nedopitý kafe.
Ach, bože.
Vážně jsem tady. Ňák brzo.
"Neumíš zdravit?" nepozdravil anděl. Otráveně jsem pohled přesunula k němu a v mžiku jej zhodnotila. Uhlazenej, oholenej, bledej, tetování na levým spánku, oděnej ve světle modrý - tudíž zářnej příklad Soudce. Nenávidím modrou barvu, a tenhle odstín obzvlášť.
"Ten oblek je příšernej," oplatila jsem mu. Propaloval mě přimhouřenýma očkama. "No fakt. Dyť ladíte se zdma. To je určitě těžkej zločin."
"Když už jsme u zločinů..." začal Soudce. Přece jen není tak hluchej, jak vypadá.
"Jak se jmenujete?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Drzostí se snáz odvede pozornost od nepatrnejch známek mýho maličkýho strachu. Přála jsem si, aby tak malej zůstal. Ono totiž bylo čeho se bát.
Trestu s velkým T.
Nikdo neví, jakej je - kromě Padlejch, samozřejmě. Jenže... ty se s normálníma andělskýma nestýkaj, a už vůbec ne s tak prťavýma (postavením, ne postavou!) jako já. Což pro ty na mým místě znamená, že sice cítí jakousi hrozbu, předzvěst nějaký bolesti, ale neurčí ji. To byste se museli přiznat k tomu, co se povedlo mně a pár dalším, a následně být potrestáni. Jo, pak zjistíte, jakej je trest.
A co že jsem provedla?
Sešla.
Jinak řečeno padla.
V podstatě zradila.
A stejně nemáte jinou možnost než napochodovat sem. Nepsaný pravidlo. Takže se rozlučte s případnýma myšlenkama na útěk. To vám tu neprojde.
"Jmenuji se Kjaava."
Zkousla jsem si ret, abych se aspoň pokusila o nezasmání.
"Já jsem Sher," prohlásila jsem bez mrknutí oka.
"Což tady všichni vědí."
"Přesně. Ale nikdo mě nechtěl představit."
"Smutné."
"To bych řekla, pane Kjaava." Z potlačovanýho smíchu mi slzely oči. A on mě ignoroval, to bylo sakra smutný.
"Sešla jsi, Sherée'Tha." Jde rovnou k věci. Bezva. "Mladá a silná. Proč?"
Šéf mě nemá rád.
"Co je vám do toho," houkla jsem. Překvapeně pozvedl obočí. Každičký, kdo již sešel a koho jsem já viděla čekat před touhle "kanceláří", plakal. Já ne. Neměla jsem důvod. Ovšem uplakaní nejspíš beze vzdoru odpovídali, a proto se pan Kjaava divil.
"Nudila jsem se," vzdychla jsem. To byla pravda. Zčásti. Kjaava se malinko předklonil a v obličeji se mu zračila špatně maskovaná nevěřícnost, možná i... zvědavost?
"No a co," bránila jsem se. "Dyť tam nic na práci nebylo. Ani hračky jste mi nepučili, zatímco ten magor Haj jich dostal hromadu."
"Haj je sice mladý anděl, ale disciplinovaný. Projevil dostatek úcty k předpisům a rozkazům, něco dokázal, díky čemuž si vysloužil nemnoho vlastních zbraní." Dokonce i mou nevychovanou mluvu přehlížel! Začal bejt nervózní.
"Také jste si jistě všimla..."
"... že jste přešel na vykání," přerušila jsem jej.
"Prosím?"
"Vykal jsi mi."
Protočil panenky. Je krásný lízt někomu na nervy. Ale v mý situaci to asi nebyl jeden z těch lepších nápadů.
"Máš strach a neumíš ho skrývat, jsi arogantní, svědomí ti zřejmě nic neříká. Jsi vinna a dobře víš čím."
"Áu," vyštěkla jsem suše. "A ten můj zločin konkrétně? To probírat nebudem?"
Pan Soudce se do mě zavrtal tvrdým pohledem a prve pronesl ortel v jazyce, kterej jsem v životě neslyšela. Vzápětí přešel do mý rodný řeči.
"Od tohoto momentu prohlašuji anděla Sherée'Tha za Tu, která sešla. Přijme jméno Sherée'Gya.
Toto prohlášení je učiněno na základě vyhodnocení činů dotyčné, nabývá platnosti ihned a nelze je změnit ani zrušit. Sherée'Gya se nyní odebere k Těm, kteří sešli, jinak řečeným Padlým, kde bude informována o všem potřebném, projde-li cestou."
Třeštila jsem na něj oči nejen proto, že jsem se absolutně ztrácela v tom, jak se odteďka jmenuju. Byl to bezchybnej proslov, slovo od slova z učebnice.
Jenom příkladný jméno vyměnili za moje.
Kolikátá asi jsem?
Tak těď jsi Padlá, zopakovala jsem si v duchu. Fascinovalo mě to stejnou měrou, jako mě tahle skutečnost děsila.
"Myslela jsem, že tu budu trčet mnohem dýl," dumala jsem, předstírajíc lhostejnost.
Kjaava šokovaně zamrkal a mně se bůhvíproč udělalo líp (do tý doby jsem si ani neuvědomovala svůj pobouřenej žaludek).
"Odejdi," požádal mě celkem jemně. Nejspíš čekal, že se každou chvilku beznadějně rozbrečím jak ta spousta právem obviněnejch přede mnou.
"Povedenej proces," prohlásila jsem s úšklebkem, "jenomže já vám tu bulit nebudu," posměšně jsem se uklonila a plna znechucení odkráčela Druhýma dveřma, těma, co vedly...
Tam.
K Padlým.

˜ † ˜

Moje vnitřnosti se vzájemně škrtily a boxovaly, jinak se to nedalo popsat.
"Jonééé," zaskučel jsem při nějak moc kolmém stoupání, víčka pevně zavřená, "já budu blejt..."
"Nebudeš," ujistil mě brácha křikem, "a moje jméno je Qasí, říkal jsem ti to."
Qasí, pivo kvasí, ušklíbl jsem se, zavrčel něco ve smyslu "strč si to jméno někam" a dál se ho zoufale držel kolem krku, abych se čistě náhodou neoctl zpátky na zemi. Qasí, to je debilní, říkal jsem si mrzutě. Mně se líbí Jonáš.
"Tak slezeš konečně?" ozval se tiše a vystrašeně.
S menším zpožděním mi došlo, že už mi u uší nehvízdá vítr, ofina mi neterorizuje obličej a víceméně stojím na čemsi pevném. Neochotně jsem otevřel oči. Nad Jonášovým ramenem jsem zahlédl nekonečné bílo a v něm rouztroušené barevné fleky.
Moc lidí, moc křídel. Divil jsem se, proč jsou ta jejich bílá a Jonova šedivá.
"Uch," hekl jsem a odstoupil. Krok dva. Metr dva. A rázem jsem zjistil, že jsme v samém středu té chásky - oni hrozivě postávali kolem "našeho" prostoru, taky bílého, který měl tvar dokonalého kruhu.
"Qasí'Tha," zaduněla myriáda hlasů. Útroby se mi poplašeně sevřely, dech mně uvízl v krku, nechtě do tohohle sněhového světa, jehož každá částečka na mě ječela: nepatříš sem, nepatříš sem!
"Budeš souzen," pravily hlasy.
To bylo vše.
Okřídlený Jonáš, vyděšený a neschopen pohybu, se zadíval mým směrem.
A rozplynul se.
Do běla.
Zmizel mi přímo před očima, v jednu chvíli tu byl a pak... pak...
Vyvaloval jsem bulvy na zástupy lidí s křídly (jsou to andělé?!) a pokoušel se rozmačkat děs, který mě dusil.
Jsem sám.

| První kapitola -->
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Victoria Victoria | Web | 4. října 2014 v 21:48 | Reagovat

Jůůů, povídka! A o andělech! Mai, to je paráda! Hrozně se mi líbí tvůj lehce ironický styl psaní :-). Andělé zřejmě musí dodržovat pevný řád a systém - jako všude :-D. Nejvíc jsem zvědavá na Quasího (jsem zvědavá, jestli si ta jména někdy zapamatuju :-D) bráchu.
Jediné, co mi tak trochu vadilo, byla první věta - Běželi jsme na útěku. Nevím, možná je to tak napsané schválně, ale mně to spojení jde tak trochu proti srsti, neuraz se :-D. Asi bych dala spíš "Byli jsme na útěku", ale je fakt, že já nejsem tak kreativní jako ty :-D.

2 Victoria Victoria | Web | 4. října 2014 v 22:56 | Reagovat

S čárkami to zní líp, dává to větší smysl :-D. Ale jsem vážně zvědavá, jak se tvá povídka rozvine :-). Snad bude brzy nová kapitola :-D.

Design se mi líbí moc. Jsem ráda, že se trochu ustálíš, střídala jsi to jak ponožky :-D. Nejvíc se mi líbí menu, je to něco jako tvůj podpis (plus perfektní anketa :-D).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama