|PATISK SE ZAPOVÍDÁ.|
|Reklamocpavci, odejděte, nebo budete asimilováni.|

(KKK) 1. kapitola

12. října 2014 v 19:12 | Maitter z Creepfellu |  Tam, kde končí kruh (KKK)
Nalezena smutně ležící v Rozepsaných. Už bych se konečně měla sebrat a pořádně psát, ne jen vytahovat z šuplíku! :-)

První kapitola


Remus seděl na posteli a přemýšlel o blížící se noci a jejích účincích. Poprvé se bude přeměna odehrávat v Bradavicích. Jak to jen dopadne?
Zbytek - tedy Sirius, James a Petr - debatoval o zahloubaném kamarádovi na druhé straně ložnice.
"Tak se na něj podívej sám," zamumlal zrovna James a po očku sledoval Remuse.
"Zeptej se ho, Petře," přikázal Sirius.
"Proč já?"
"Dělej," hlesl James autoritativně. Petr vstal, nervózně se ošil a přešel k Remusovi. Těsně před ním se zastavil a ohlédl se. Ulevilo se mu, jakmile zjistil, že ostatní jsou mu v patách.
"Ahoj, Remusi," řekl Petr a polkl.
Remus překvapeně zamrkal a pokusil se nepříliš úspěšně zakrýt, že se vylekal. "Co?"
"Ahoj, Remusi," zopakoval Peter zřetelněji. Remus se zamračil.
"Ty někam jdeš?" zajímal se s vytaženým obočím.
"Ne. Jenom jsem tě pozdravil."
"Aha. Ahoj, Petře," zašklebil se Lupin. Sirius s Jamesem si vyměnili nesouhlasné pohledy. Shledali Petra naprosto neschopným. Odstrčili jej a posadili se vedle Remuse, každý z jedné strany.
"Něco tě užírá," konstatoval James moudře.
"Co je s tebou? Poslední dobou se s náma skoro nebavíš," podotkl Sirius vyčítavě.
"Jestli tě to utěší, nebavím se s nikým," odsekl Remus. Neměl náladu na jediného z nich. Chtěl být sám. "A teď mě nechte na pokoji." Skulil se z postele na prochladlou zem, obešel zmatené přátele a zmizel za dveřmi v chodbě do společenské místnosti. Sirius a James se po sobě zaraženě podívali. Udělali snad něco špatně? Vždyť se jen zeptali.
"Chová se divně," nadhodil James, "ale podle mě ho prostě něco štve. Nebo má nějaký tajemství." James neměl potuchy, jak blízko je pravdě.
"Třeba je v tom holka," napadlo Siriuse. James se zadíval směrem ke společence a vyprskl.
"Remus a holka?!"
"No uznej," rozvíjel Sirius svou teorii. "Ten zamyšlený pohled. A jak je pořád mimo." Oba vybuchli smíchy. Petr se přidal.

Remus běžel chodbou. Měl ještě víc než půlhodinu času na to, aby se dostavil na ošetřovnu, odkud ho odvede madame Pomfreyová. Nechtěl se ke kamarádům takhle chovat, avšak nedokázal se ovládnout. Už tak byl roztěkaný a oni ho jenom víc a víc znervózňovali.
Lhal by, kdyby řekl, že se nebojí. Upřímně - byl strachy bez sebe. Obával se, že ho někdo, kdo by správně neměl vědět ani ň, odhalí, navzdory četným ujištěním profesora Brumbála a profesorky McGonagallové, že připravili dobrou skrýš.
Chráněnou.
Daleko od hradu.
Vybavil si laskavá slova bradavického ředitele: "Tady vám nikdo neublíží, pane Lupine."
A ani on nikomu jinému, ani škrábanec.
Remus se udýchaně zastavil před Velkou síní. Předklonil se, opřel se rukama o kolena a chvilku tak zůstal. Zafuněl a narovnal se. Brána na pozemky zůstala dosud otevřená. Remus hypnotizovaně zíral na zapadající slunce a snažil se ho donutit nezapadnout docela. Mezi očima se mu objevila vráska úmorného soustředění. Srdce mu tlouklo jako o závod a v ústech měl sucho. Nezaregistroval blížící se kroky.
"Pane Lupine?" zvolala profesorka McGonagallová, v hlase patrnou nevoli. Remus se s trhnutím otočil.
"Ano, paní profesorko?"
"Co tu děláte, pane Lupine?" otázala se příkře.
"Promiňte," hlesl, "asi bych už měl jít na ošetřovnu," a sklopil pohled.
"Raději ano," přisvědčila profesorka, jejíž výraz změkl, a věnovala mu účastný pohled. Remus na něj nereagoval a díval se, jak zástupkyně ředitele odchází. Na Remuse Johna Lupina soucit neplatil. Oceňoval jejich snahu, ale oni prostě nemohli vědět, jak se cítí a co o úplňkových nocích prožívá.
Šouravým krokem bloudil chodbami, štěstí, že ošetřovna se nacházela blízko.
Váhavě promluvil: "Madame Pomfreyová?"
"Ach, pane Lupine," zaslechl tak blízko, až nadskočil. Madame Pomfreyová si přes obvyklý úbor bradavické ošetřovatelky přehodila starou hnědou pelerínu. "Jste připraven?"
"Ano."
Ne! křičel Remus na ten neposlušný hlas, jenž promluvil místo něj. Nejsem!
"Půjdeme," pokynula mu. Její obličej byl zamračený a stažený obavami a starostmi. Chlapci se to nelíbilo. Několikrát málem promluvil, ale vlastně pořádně nevěděl, co chce říci. Žaludek se mu kroutil a hlava začínala bolet.
Hrozně se bál.

Večer v nebelvírské společenské místnosti se pro prváky stal synonymem absolutní pohody. Sirius a James se mohli donekonečna (přesněji řečeno dokud je nevyhnali starší spolužáci) rozvalovat v křeslech tak pohodlných, že by v nich nejraději zmizeli a ještě by je přitom příjemně hřál krb. Ale popravdě řečeno to nebyl jejich styl. Potter a Black rádi provokovali, překračovali pravidla a smáli se a rozhodně je nebavilo jen tak sedět na místě.
Sirius zíval na celé kolo. "Já se tak nudím, uááá..." James vyprskl a trochu se v hlubokém, měkkém křesílku narovnal. Šlo to dost těžko, pořád se někam propadal. Vtom mu z kapsy vyletěla Zlatonka, zakroužila kolem Siriuse a vydala se na výlet po společenské místnosti. Sirius hekl a vyměnil si s Jamesem vytřeštěný pohled. James zatajil dech a čekal, kdo si zlatých záblesků u stropu všimne první.
Tak počkat. James se zamyslel. Oči mu zajiskřily.
"Hele, ZLATONKA!" vykřikl. Celá společenka se obrátila nejprve na něj, poté k místu, kam ukazoval, a užasle vzdychla. Pár chlapců a dívek vyskočilo a pokoušelo se létající míček polapit, starší ročníky otráveně protočily oči, neboť je povyk rušil z veledůležité snahy se něco naučit.
"To je ta ztracená!" vybuchl náhle Brampert Divous, chytač nebelvírského famfrpálového družstva.
"Tak dělej, chyť ji, Brame!" uchechtl se kdosi. Bram Divous býval šikovným odrážečem, jenže po odchodu Kláry Bishopové se na post chytače nikdo nedostal a nejlépe u zkoušek zoufalého týmu dopadl on. Celý minulý rok trpěl, kdykoliv Zlatonku jen o fous minul, a stával se živoucí hromádkou neštěstí, když ji celý zápas ani nezahlédl.
Teď Bram sklíčeně vzhlédl ke stropu, ale k dalšímu činu se neodhodlal. Místo toho se rozeřval na všechny kolem.
"Kdo ji sem přinesl? Kdo ji vzal, u Merlinových vousů?! Jaký drzoun?"
James a Sirius se tak úporně snažili nesmát, až jim po tvářích tekly slzy. A problém s vrácením Zlatonky byl vyřešen.

Ω Ω Ω

Remus měl pocit, že umrzne. Ve vlkodlačí kůži mu studené sychravé počasí nevadilo, ale jakmile se vrátil do své lidské podoby, podrápaný a potlučený, bylo mu ouvej. Celý se třesa, prohlížel si dřevěná prkna, jimiž byla Chroptící chýše zatlučena od podlahy ke stropu. Vzhledem k pruhům bledého světla, které k němu různými škvírami dopadaly, se nejednalo o zvláště pečlivou práci. Na druhou stranu uniknout se mu nepodařilo. Zdemolovat, co se dalo, to ano, ale pořád byl v tom hnusném tmavém baráku a pořád nikdo nevěděl...
Co když jej někdo slyšel? Remus se přestal choulit v rohu ponuré místnosti, vyškrábal se na nohy a zamířil k vrbě mlátičce. Jistěže jej někdo slyšel. Přesně si vybavoval Brumbálova slova.

"Učiníte z obyčejné chatrče strašidelný dům, pane Lupine," říkal onehdy ředitel nenuceně. "Budeme předstírat, že tu stojí už dlouhá léta. Nikdo se k ní neodváží ani přiblížit, natož aby vás našel. Díky své - řekněme nevýhodě," usmál se ředitel, "budete vy i vaši spolužáci v naprostém bezpečí."
"Hlavně díky vám, pane," dodal Remus, neschopen vyjádřit, jak vděčný doopravdy je. Brumbál spiklenecky zamrkal a popřál Remusovi dobrou noc.

Remus z prohlubně v zemi vedle vchodu vyňal hůlku a zašeptal: "Lumos."
Dopotácel se až do poloviny chodby, kde se včera večer svlékl, aby si přeměnou neroztrhal oblečení. Už tak ho měl málo. Akorát si špatně spočítal, že vzdálenost, kterou před proměnou bez potíží uběhne, je pro něj v příšerném "povlkodlačím" vyčerpání úmorná. Příště se zbaví oblečení až u vchodu.
Během čekání na madame Pomfreyovou mezi kořeny nedávno zasazené, avšak rychle rostoucí vrby mlátivé si nezaujatě prohlížel modřiny a škrábance na rukou. Nakonec usoudil, že už hodněkrát vypadal mnohem hůře. Ani tak si ovšem nemohl být jistý, že to jeho noví kamarádi přehlédnou - Sirius sice na všechno kašlal a James budil dojem roztěkaného kluka, který si ničeho nevšímá pořádně, ale když chtějí, tak vidí a slyší všechno.
Najednou zapraskaly větve a Remus zpozorněl. K vrbě se někdo blížil.
"Pane Lupine!"
Remus si hluboce oddechl, přestávaje držet hůlku tak křečovitě.
"Jsem tady, madame Pomfreyová," hlásil, a jakmile ošetřovatelka znehybnila vrbu, vylezl a spěšně se od ní vzdálili.
"Vypadáte hrozně," drmolila zachmuřená madame Pomfreyová cestou k hradu. "Budu vám muset dát něco na ty škrábance a pořádně se napijete -"
"Jestli myslíte odvar ze vzpružníčku, tak ne, děkuji," pospíšil si Remus s odpovědí. "To vůbec nebude nutné." Dobře si pamatoval břečku, kterou mu kdysi podávala maminka. Poprvé a naposledy.
"Pane Lupine," naježila se madame Pomfreyová, "jsem tu od toho, abych zamaskovala stopy toho, že máme na hradě vlkodlaka, a to znamená, že do žádné hodiny - všem na oči! - nepůjdete takhle zřízený!"
"Ano, madame," dostal ze sebe zakřiknutý Lupin.
"Výborně," zakončila madame Pomfreyová. Dál se Remus neodvážil odporovat.

"Siriusi! Siriusi! Siriusi Blacku!"
"CO JE?" zařval Sirius a vztekle hodil po nezdravě hlasitém spolubydlícím polštář. "Jamesi Pottere, proč mě u všech Merlinových ponožek budíš tak zatraceně brzy?"
"Brzy?" vyletěl James a okamžitě poslal polštář zpátky k Siriusově hlavě. "Ochochó! Všichni už jsou na snídani, zatímco JÁ jsem se obětoval a budím tě, abys o ni nepřišel taky." Zašklebil se. "Tedy já a Petr." Petr zvedl obočí. Seděl na své palandě nad Jamesovou postelí a očividně se bavil.
"Chrníš jako poleno," dodal suše k Jamesovu proslovu.
Sirius věnoval světu křivý úsměv a pokusil se vymotat se z deky, po čemž následoval bolestivý dopad na zem.
"U Merlina!" vyštěkl, náhle se však pozoruhodně rychle uklidnil, pohled zabodnuv do palandy nad sebou. "Hele, počkat. Počkat. Kde je Remus? On taky ještě spí?"
"Asi šel na snídani před námi," pronesl zmateně Pettigrew. "Postel je prázdná."
"Já ho ani neviděl přijít do ložnice," odfrkl si James. "S tím chlapcem, povídám vám, rozhodně něco je!"
Jenže v tu chvíli se rozletěly dveře a v nich - Remus Lupin.
"Tak jdete nebo ne?" zvolal, chtěl působit rozčileně, ale při pohledu na vyjukaného Siriuse, stále ležícího na zemi, se musel usmívat. "Umírám hlady!"
"Kde jsi byl?" vybafl Sirius a konečně se zbavil deky.
"V umývárně," zamračil se Remus, vzápětí však poslal Siriusovi vzdušnou pusu. "Chyběl jsem ti?"
James s Petrem propukli v smích. Sirius ocenil vtípek uznalým pohledem a pak se také zasmál.
"Dobrá, jde se jíst," rozhodl James, jakmile byl opět schopen mluvit. "Nezpomeňte, že pudink je můj!"
Remus je kolem sebe nechal proběhnout a vydal se za nimi o něco pomaleji. Odvar ze vzpružníčku je sice ztělesněná odpornost, ale dodal mu energii na tohle divadlo. Cítil se lépe - zvládl být klidný, nedat nic znát - a zároveň hůře. Má velké tajemství, nebezpečné, ale... opravňuje ho to lhát přátelům?


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Victoria Victoria | Web | 13. října 2014 v 22:15 | Reagovat

Jedním slovem - PARÁDA! Poberty já prostě miluju, takže koukej přidat co nejdřív další kapitolu! Hrozně dobře se to četlo, kam se hrabe Rowlingová :-D.
Akorát tam máš dva překlepy:
zástupkyně ředitela a kamrádi. No co, někdy ti tvé hnidopišství musím přece oplatit :-D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama