|PATISK SE ZAPOVÍDÁ.|
|Reklamocpavci, odejděte, nebo budete asimilováni.|

(Džentlmeni) 1. část

5. února 2015 v 16:29 | Maitter z Creepfellu |  Svět, kde se tvořej džentlmeni (Džentlmeni)
Zdravím! Jsem naživu a přicházím s experimentem. Na Vyber si jsem dokonce rozepsala článek, nicméně času bylo, ehm, přehršel, takže zůstal v šuplíku. Zveřejním jej, ale už mimo Téma týdne.
A teď k povídce. Co kdyby existovala polepšovna pro lidi, kteří se ke svým drahým polovičkám chovají nesnesitelně hnusně?


Svět, kde se tvořej džentlmeni
ČÁST PRVNÍ

Abyste rozuměli, já si ideální život nepředstavoval. Nebo jo, no - akorát mi prostě nestál za to sáhodlouhý bolestný uvažování. Holt některejm lidem podobný věci nevoní. My si vystačíme s tím, co máme. Teda většinou.
V tamten neplánovanej Den D bych proti takovýmu ideálnímu žití nic nenamítal. Ležel jsem v posteli, tý starý špatný, kde mě pružiny tlačily do lopatek a namoženýho kříže, jen jsem tak civěl do prohnilýho stropu a přemítal o tom, Ježíši Kriste, co bych dal i za pitomou krupicovou kaši, kterou jsem odjakživa nesnášel. Za hustej a přeslazenej hnus - mít ho ovšem, tak by mě už druhej den nebolelo břicho. Ale to jenom v případě, že bych byl schopnej tu břečku někde splašit. A mít čím zaplatit. Povzdych jsem si. Ved jsem to ale bídnej život. Měl bych se přestal zabejvat věcma, který neovlivním, tak jako to dělá polovina státu. Třeba tím, že je můj žaludek souženej hladomorem, ach jo...
A pak TO začalo. Nejdřív jsem si vzpomněl na Alenu. Na tu její řvací scénu. Nikdy předtím jsem neviděl někoho se tak pěkně sesypat. Muselo ji to stát hromadu duševních sil, chudinku kverulantku.
Vzápetí se vynořil obrázek Báry. Jejích laškovnejch pohledů a vyzývavýho oblečení. Hezká jak vobrázek, ale úplně blbá.
Pak pár ženskejch, který mi byly úplně šumáč.
A nakonec vyskočila vzpomínka plná všemožnejch chvil s Líbou. Libuška byla pěkný kvítko, nenechala si nic líbit, tak asi proto jsem s ní zůstal nejdýl. Ani už nevím, proč jsem ji tehdá praštil.
Zamrkal jsem. Popraskanej strop se rozmazával, jako bych byl na pokraji usnutí. Mžourání a mžikání nepomáhalo. Svět se zatočil a přiškrtil můj ubohej žaludek, načež mne krutým způsobem vyplivl někde v prázdnu. Událo se to tak rychle, že jsem nejdřív ani nepocítil pořádnou změnu. Pak jsem si začal všímat věcí.
Nemám hlad.
Sedím.
Nejsem v tý svý díře.
Vzduch je zelenej.
Jak může mít VZDUCH barvu? napadlo mě. Postavil jsem se, jen abych zjistil, že se kejklám ze strany na stranu, protože podlahu tu tvoří jakási odporná pružná hmota, připomínající extra hustou... krupičku. Skoro jsem to divný místo vozdobil vnitřníma šťávama. Hlad by se fakt neměl podceňovat. Zachvěl jsem se. Byla tu zima, nebo přinejmenším chládek. Přes hory takzvaný podlahy jsem nic neviděl; jak to tu vypadá či jestli tu žije něco, s čím by se dala hodit řeč. Tak jsem se dal do průzkumu. Obešel jsem jeden nafouklej kopec a... tam barák. Teda, barák, to ani tak ne jako spíš bufáč, co se před ním na bílý podlaze, která se konečně tvářila normálně, skvěly dlouhý dřevěný stoly bez židlí. Celý to bylo zastřešený, což mě přimělo podívat se nahoru.
Ty vole.
Nemaj tu mraky.
Ve vokýnku zatím seděl chlap a cenil na mě hnusný hnědý zuby.
"Zdar," povídám. Usmál se jak Babeta z Vlčí boudy. No fuj. "Hele, kde tohle je?"
Usmál se ještě šířejc, hrábl vedle sebe po slizkým korbelu od piva a začal ho soustředěně svinit hadrem-veteránem. Cejtil jsem se trochu nepatřičně. Když mě sem ale přitáhli, měli by se o mě taky starat, ne?
"Proč tu nemáte židle? Nemám si kam sednout."
"Tak ty chceš židli?" užasl ženskej hlas. Zněl jak práskání bičem; prostě jsem se za ním musel otočit. Jeho původcem byla ženská. A ne jen tak ledajaká. Šlo o ženu s tukem na těch správnejch místech, ženu světlejch očí a zrzavejch vlasů, ženu sedící na stole v tureckým sedu - ale hlavně šlo o ženu s devítiocasou kočkou v pravý ruce. A tam jsem se taky díval.
"Jsem Doubrava," pronesla tak vostře, že jakýkoli zesměšnění toho jména nepřipadalo v úvahu. I když možná víc pomáhal ten bič. "A čím budeš blbější, tím to tu pro tebe bude horší. Můžu na tebe řvát, můžu tě mlátit a můžu tě mučit." Přimhouřila oči a něžně položila devítiocasou kočku na kraj stolu.
Dovolil jsem si dotaz, zrak furt na tom mučicím nástroji. "A není to nezákonný?"
Doubrava se odtáhla v gestu nejvyššího údivu, jednou mrkla a ona i chlap ve vokýnku se začali děsně řehtat. Chlápkův smích zněl, jako když táhnete smirkovej papír po dokonale suchý kůži. Při pohledu na jeho zkažený zuby mě napadlo, že jestli jsou tohle moje hladomorem vyvolaný halucinace, mám fakt divný chutě.

Část první -> Část druhá
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Bludičkový uvítací výbor pro ztracené i nalezené. Uveďte, prosím, své bytí.

Z(a)tracenec 23.7% (36)
Kýho výra! 2.6% (4)
Neidentifikova(tel)ný nález 10.5% (16)
Bláhová existence 14.5% (22)
Zubatá bez kosy 3.3% (5)
Psychouš nejvyšší kvality 26.3% (40)
Dělej, zařvi. 5.3% (8)
Já. Tečka. 13.8% (21)

Komentáře

1 Victoria Victoria | Web | 6. února 2015 v 21:37 | Reagovat

Skvělý nápad, Mai :-D.
Osobně si ale myslím, že žádná polepšovna by bohužel nepomohla. Třeba by stačil pořádný výprask :-D.
Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat ;-).

P.S stále mě nepřestává udivovat tvůj styl psaní. Úžasné!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama