|PATISK SE ZAPOVÍDÁ.|
|Reklamocpavci, odejděte, nebo budete asimilováni.|

Březen 2015

Se sborem v Itálii - část I. - Siena

30. března 2015 v 11:01 | Maitter z Creepfellu |  | Chytání oka mžiků
Tak vkládám podruhé. Snad tentokrát půjde zobrazit...

Zjišťuji, že žít se dá výhradně z opečených sendvičů s mazací čokoládou a že můj kašel zní jako nesynchronizovaná miniaturní ozubená kolečka v pokročilém stadiu rozpadu.
Tadá.
Osmnáctého března proběhl školní den jako obvykle. Následovala povinná zkouška - myslím, že neoficiálně se nesmělo ani umřít - a kolem čtvrté hodiny odpolední jsme vyjeli. Celou noc jsme nespali v autobuse a devatenáctého března jsme dorazili do Sieny.
Kdo a proč?
Pěvecký sbor gymnázia, jež navštěvuji, byl na cestě za koncertováním v Itálii. Naše obdivuhodná sbormistryně všude všechno domluvila (v prvé řadě o nás byl zájem) a absolvovali jsme zběžnou (na mě) prohlídku Sieny, Říma a Florencie. Nejlepší byly koncerty, Svatopetrské náměstí a šílený obchůdek Signum. Uvidíte.
Obyčejně do zahraničí nejezdím, potažmo jsem, co si pamatuji, z domoviny vystrčila paty dvakrát v životě - jednak do Waldmünchenu v sedmé třídě (nepřekonatelný zážitek pět metrů za hranicemi) a jednak do Londýna v třídě deváté - to už vypadalo o něco lépe. Tudíž jsem cestou do Itálie a v Itálii (ne)přirozeně dokumentovala totálně všecko od modrých nočních autobusových světýlek, co byly fakt krásně modrý, přes okenice, které jsem si kdovíproč zamilovala, až k programu školy, v níž jsme vystupovali (a programu kostela, v němž jsme vystupovali, a programu druhého kostela, v němž se vystupovali... pokud tam byl).
Paměť je mi úplně k ničemu, ale fotografie se snad budou líbit i bez ní. Pro původní velikost (za niž se tak trochu omlouvám, neboť pomalejší počítače budou článek načítat hodinu) na fotografii klikněte pravým tlačítkem a zvolte Zobrazit obrázek. Je to zdlouhavé, vybírejte pečlivě. *zakření se*
Tak hurá do toho:

Vzdávám čest (L. Nimoy, T. Pratchett)

12. března 2015 v 18:19 | Maitter z Creepfellu |  | Kout pro osobní hrdiny
Vzdávám čest

LEONARDU NIMOYOVI
(26. března 1931-27. února 2015)


a

TERRYMU PRATCHETTOVI
(28. dubna 1948-12. března 2015)


za to,

že jsem díky nim měla a mám (a zdaleka nejen já)

naprosto úžasné dětství,

obrovskou fantazii a smysl pro humor,

nekonečně zvědavou osobnost

a

i dobré povahové rysy.

Budiž jim země lehká.