|PATISK SE ZAPOVÍDÁ.|
|Reklamocpavci, odejděte, nebo budete asimilováni.|

Chybička se vloudila (za hudebního doprovodu)

18. dubna 2015 v 20:08 | Maitter z Creepfellu |  | Provinilcovy hemzy
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak "v" zní jako "b"? Hrozně dlouho jsem si nebyla jistá, jestli chybičky "bloudí" nebo "se vloudí". Bloudění dává perfektní smysl; chyby se jen tak válí ve vzduchu a sem tam se na vás sesypou.
Což, to jsem odbočila.

Tenhle článek je celý o mně, celkem podrobně a hnusně, má otevřený konec a probírám v něm spoustu morbidností, takže čtete na vlastní zodpovědnost.

Jsem idiot. Mám spoustu problémů, kterých jsem si vědoma, jejichž původ/důvod jsem schopna logicky zdůvodnit a které se také snažím stejnou cestou řešit. Popřípadě se s nimi smířit. Zní to fajn, neboť racionální myšlení nikdy nebylo na škodu. Průšvih nastává v okamžiku, kdy není člověk schopen racionálního chování a tuhle neschopnost si uvědomuje, což jej mučí, týrá a dohání k různým hranám a hranicím.
Třeba silnice.



Takže teď čekám, až seženeme kontakt na psychiatra, kterej mě vyhodí s tím, že za všecko mohou hormony a já zbytečně plaším a buzeruju okolí, který mi sdělí, co je se mnou sakra blbě v nepořádku. Jestli vůbec něco.
Člověku by se mělo ulevit, když se dozví, že se jej netýká žádná neuróza ani deprese a všem abnormálním svinstvům zatím zdárně uniká. Mně by se neulevilo. Příčina mých dnešních problémů by totiž opět zmizela do ničemného ničeho, já bych se vrátila k aktivnímu sebenenávidění se, levé zápěstí by místo stínů pro změnu zdobily červené škrábance a přejídání by nebralo konce.
Nežádoucí, není-liž pravda?
Klidně budu baštit vitamíny, když mě udržíte naživu, než začnou účinkovat. (Jo, Seneca si vyřvává, jak "vivere militare est" a jasně, souhlasím, souhlasím se vším, co mi dáte, protože to prostě vím, jenom moje emoce jsou špatně. A moc se mi to nelíbí.)


Můj den se skládá maximálně z pěti "nálad"; najednou se mě obvykle drží dvě nebo tři. Otupělost, úzkost, zoufalství, divadelní chování & úchylné nadšení, které nemají nic společného se štěstím a veselím, a nekonečná, neutuchající svinská únava. Pokoušela jsem se dát dohromady denní režim, kdy bych chodila spát pravidelně kolem desáté, abych do těch šesti spala více než pět hodin, ale zjistila jsem, že mou tělesnou schránku nezajímá, kolik toho naspím. Unavená prostě budu neustále, protože mě to zjevně baví.


Zoufalství už se mne příliš netýká, jelikož jsem v určitém bodě tohohle procesu přestala věci jako beznaděj, nenávist, radost, pravé nadšení a podobné bipolární věci vnímat. Stalo se z toho něco těžšího, já nevím, třeba tomu říkejme tlustá chlupatá deka na dně žaludku. Anebo rezignace. Aspoň desetkrát denně řeknu "To nemá smysl." a fakt tomu věřím; zkoušela jsem se nutit k úsměvu (fakt debilní nápad, ovšem prý to u někoho funguje), zkoušela jsem cvičit a běhat, ale... nešlo to. Nenáviděla jsem se za svý tělo, jako se nenávidím dnes, ač to nedokáži cítit, a nenáviděla jsem se za svou povahu, teď už si neumím ani pořádně nadávat, jež mi diktuje, že

ze všeho mám být nervózní, sakra, klepat nohama, propiskou, svírat okraje trika, svazek klíčů, popruhy batohu, zatínat pěsti, kousat se do kůže na kloubech prstů, nevnímat, co se děje, nebo držet v ruce cokoliv, s čím se dají dělat bezděčné hovadiny (nejméně deset hodin denně s minimálními přestávkami) (teď například klepu oběma nohama - s obdivuhodnou rychlostí, musím říct -, v uších mi řve Florence Welsh a sem tam si přejíždím rukama po obličeji, protože napsat článek tohohle typu znamená vyžvejknout hromadu věcí o sobě, ještě k tomu jenom ty negativní (ne že by jich celkově bylo o mnoho více). Přitom o sobě nemluvím, nepíši, chovám silnou averzi ke stěžování si (svému) a... obecně slabošství, jehož jsem sladkým synonymem),
že prý mezi lidma mi bude blbě (Bože, bože, je jich tolik, koho mám vnímat? Koho znám? Co po mně budou chtít? A mohu už jít domů, prosím?),
"Ne, ne, ne, ne, ne - neopovažuj se mě obejmout, entito!" (Rozskočím se, rozbrečím se zoufalstvím nebo vyletím z kůže.) (Paráda je zmínit se někomu sympatickému, leč otevřenějšímu, že nemáte rádi doteky (aby nevznikala nedorozumění), aťsi jsou letmé, a dotyční na vás schválně začnou chmatat, strkat do vás, posmívat se - voila, zhroucení je na světě (následně dojde k uvědomění si, že i takové bláznovství může někdo myslet vážně)),
i v dobré náladě, případně v klidu, vypadám nasraně/nešťastně/mrzutě,
začínat s člověkem, jehož chování nevídám denně, konverzaci je úkol nad mé možnosti,
začínat s člověkem konverzaci vlastně nepatří mezi věci, po nichž bych toužila,
diskotéky, restaurace a hospody jsou místa zapovězená, místa nudy, utrpení a spousty vlezlých cizích těl, která mají v systému něco, co tam určitě nepáchá nic dobrého a o co žádné z mých sebedestruktivních já pořád ještě nemá zájem, protože si o nich zjistila příliš mnoho informací (navíc považuji svůj rozum za poslední věc, co mám a vždycky mít budu),
je pro mě nemožné chovat se zdvořile, když mě něc(kd)o překvapí (tj. zničehonic se mnou jde chodbou tvor, s nímž jsem se jednou bavila v Itálii, a chce mne zapojit do banální konverzace) - v hlavě vznikne chaos, následuje popudlivá mrzutost a na nebožáky se snáší sarkasmus a ironie.
A tak podobně.


Z lidí, již zvládají mé zvyky a občas se i dobrovolně baví konverzací a trávením času se mnou (rovná se přátelé), je takových jako já... nula nula nic. (Z pěti. Asi. Jsem s to komunikovat s kýmkoliv, nicméně svěřování se, mé sympatie, doživotní podpora nehledě na cokoliv a podobné výmysly se týkají těch pěti. Asi.) Raději než znovu narazit nepochopení (projevující se u dotyčného vším od rozladění, zmatení a nechápavosti přes vztek až k sebeobviňování a trápení) a také raději než někomu prozradit, že mluvení o problému mi nepomáhá, naopak se cítím ještě hůř, svoje mindráky sepisuji na neviditelný web na bloggeru. Paradoxně jsem ale ráda, když mě přítel vyslechne, jakmile dokáži problém vyřešit.
Netvrdím, že nemám žádný sociální život a že tím nesnesitelně trpím. Vyskytuje-li se kolem někdo (mimo rodičů), koho řádku let znám, jsem celkem v pohodě. Mám-li dokonce dobrou náladu, dovedu se (ač v omezeném čase) chovat tak šíleně, že z uzavřenosti by mě nikdy v životě nikdo nenařkl. Lidi posuzuji podle svého, nedělám si obrázek podle prvních tří dojmů, nepokouším se je zařadit jinam než do "neznámých", dokud s nimi něco nezažiji (jo, moje kolonka "známí" se týká spolužáků... tečka). Z čehož vyplývá, že postrádám vysvětlení pro to, jak reaguji - kromě toho, že miliarda věcí se mi jednoduše nelíbí.
Tolik k Maiině povaze.


Poslední dva tři roky za mnoho nestály. Z výše zmíněného zoufalství a "vyškrabávání si obrázků" do zápěstí se postupně stalo prapodivné vnitřní utrpení, zájem o cokoliv upadal, všechno se dalo/dá vzdát hrozně rychle. Posledních devět měsíců (rok nebo ještě dřív? Těžko říct, slévá se to dohromady,) jsem si sebevraždu představovala, myslela na smrt a nejnovějším "trendem" se stalo rozhodování se o tom, zda k ní dojde či nikoliv. Šetřete klávesnici - znám každý argument proti. Pořád mám svoji logiku a vím, že každou možnost na světě jsem nevyzkoušela. To se ovšem netýká čtvrtků. ("Čtvrtky jsem nikdy nechápal.")
Minulý čtvrtek byl krizový - minulý čtvrtek jsem se k sebevraždě dostala nejblíž. Nenapadalo mě, co bude v budoucnu, koho to jak ovlivní, komu to jak ublíží, nic konkrétního - existoval jeden zkurvenej okamžik a básnička o smrti. Důvod, proč jsem to neudělala? Dopisy. Rozloučení. Nemohla jsem odejít bez rozloučení, nechat tu zmatek a vinu. To byla aspoň první myšlenka proti, co mě v tu chvíli trkla.

teď / teď poletí

Myslím, že spousta sebevražd je nedotažená a nevydařená právě proto, že je spáchaná v zoufalství, bolesti a člověk nemyslí na detaily. Ale sama vím hovno, ještě jsem žádnou nezažila. *velký odporný škleb*
Minulý čtvrtek mě vyděsil (později. Nejdřív mi to bylo fuk). Řekla jsem si, že mám asi vážně problém (Ne. Se sebevědomím, jaké mám, nikdy neuvěříte, že byste měli vážný problém a právo otravovat veřejnost. Každý tvrdí, že jsou to hormony, tak jsou to hormony.), takže jsem to vyklopila jisté pedagožce (od začátku školního roku si všímala mých depresivně-lhostejných stavů) a "řeší" se to. Netuším, jak to chodí u psychiatra. Netuším, jestli mi fakt něco je. Tenhle článek píši od dopoledne, pořád tu není všecko a pořád necítím nic moc - kromě úzkosti a únavy.
Dopisy jsem zkoušela psát a je to blbost. Nikdy nedokážete správně a přesně říct, co cítíte. Nic nezní, jak by mělo, nic není, jak by mělo.


Takže tohle se děje.
Jsem magor.


Povzbuzení nepotřebuji. Snažím se na ně odpovídat tak, jak bych asi odpovídala, kdybych vděk fakticky cítila, ale spíš to nefunguje.

A tak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Bludičkový uvítací výbor pro ztracené i nalezené. Uveďte, prosím, své bytí.

Z(a)tracenec 24% (36)
Kýho výra! 2.7% (4)
Neidentifikova(tel)ný nález 10.7% (16)
Bláhová existence 14.7% (22)
Zubatá bez kosy 3.3% (5)
Psychouš nejvyšší kvality 25.3% (38)
Dělej, zařvi. 5.3% (8)
Já. Tečka. 14% (21)

Komentáře

1 Victoria Victoria | Web | 19. dubna 2015 v 21:22 | Reagovat

Mrkni na mail, máš tam komentář :-)

P.S. Další články okomentuji až zítra, takže se neboj, přijde na ně řada :-P.

2 homo sapiens tupiens homo sapiens tupiens | Web | 26. dubna 2015 v 20:24 | Reagovat

Zdá se, že toho máme společného víc, než jsem si myslela. Svádět všechno na hormony je sice snadné, ale rozhodně ne vhodné. Tak se drž. Kdybys to náhodou chtěla s někým probrat, víš, kde mě najdeš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama