|PATISK SE ZAPOVÍDÁ.|
|Reklamocpavci, odejděte, nebo budete asimilováni.|

Šuplíková - Vítejte v Jihočechách

6. května 2015 v 22:55 | Maitter z Creepfellu
Název je provizorní. Hodně provizorní. Nejspíš se nezmění, protože názvy a jména mi prostě dělají sakra problémy.
S psaním to dnes (plus minus tři roky) nevypadá valně... a kdo ví, jak dlouho to ještě bude nevypadat. Uvolňuji scénu pro výřez napsaný pár let zpátky; stál by za pokračování?


Stočila pohled k jako zázrakem nerozbitému teploměru.
Třicet tři stupňů.
Nadechla se, vzduch jí skřípal mezi zuby, a začala se dávit horkem, hladem. Vzápětí by si nafackovala, kdyby ovšem měla tu sílu.
Přežila tolik (vlastně ani neví co) a teď ji skolí vedro, jo?
"Hej, ty debile, cos mi vymyslel život, musels bejt sakra vynalézavej."
Hrubě se uchechtla a žaludek odpověděl svým.
"Todle nemá cenu," zaskučela. Potřebovala jídlo, akutně.
Podlaha zaúpěla, jak se z ní rozklepaně zvedla.
"Tak hele," zasyčela k trouchnivějícímu dřevu. "Vychrtlejší už bejt nemůžu."
S pokřivenym úsměvem vyšla ven. Vládla noc. V noci je všechno zakázané. Od základů po blbosti. To bylo samé: "Nechoď ven. Spi. Nevstávej. Nedělej rámus. Nemluv. Nic nedělej. Nechoď ven."
No jo. Jenže ji už to v té zřícenině nebavilo, ať si říkali, co chtěli. Nemůže se věčně řídit podle pravidel, která vymyslely mrtvoly. Jim to přece moc nepomohlo.
A navíc to bývalo ve dnech, kdy se ve městech zdržovali živé bytosti, bojovné, toužící po potravě neméně dychtivě. Ty však byly vystřídány tichem (vážně?). A samotou.

***



Jediná puška. Fakticky tu nikdo nevlastnil jedinou zbraň, všichni bejvávali ožralové a huliči, mladý puberťáci a starší omladina.
Jedinej chlap nad třicet jsem tu byl já. Jo, je mi celejch třicet jedna, hurá, hurá.
"Dej to sem," vyzval jsem toho kluka, zaboha jsem si nevzpomínal na jeho přezdívku. Možná je to ten samej, co k nám přijel na prkně, přemítal jsem, hrozný nemehlo. Pojmenovali jsme ho Skejt.
"Počkej, vole, se jenom dívam," zamračil se na mě. Ve spáncích mi bušilo, ale musel jsem se ovládat. To by mi pomohlo, kdybych tím inteligentem obarvil chodník načerveno.
"Vrať tu pušku... sem." Prsty jsem ukazoval k dece, kde zbraň předtím ležela. Chudinka. Bez nábojů. Že já vůl jsem ji s sebou tahal.
Tak proč jsem se nad tou zbytečností taky vztekal? Páč byla tátovo. Seru na náboje.
Klučina byl asi sedmnáctiletý, odhadoval jsem. Jména, potažmo jiný osobní informace jsme zakázali. Stejnak by nám k ničemu nepomohly a takhle to bylo lepší. Začneš znova. Sice v mínusu, ale začneš.
"HNED mi to vrať," vyštěkl jsem.
"Vole, se neposer," zaprskal a hodil mi mou cennost. Se zatnutýma zubama jsem ji chytil a zabalil do utěrky.
"Ty seš fakt úchylnej," nevěřícně zavrtěl hlavou, kráčeje přitom ke svým. Nelíbilo se mi, jak se hloučkují. V životě jsem nikomu nešéfoval, nepatřil jsem k oblíbencům, nikdy nikdo nedostal potřebu mě čirou náhodou poslouchat. Jenže tihle za mnou šli. Děti. A chápal jsem, kdy a u koho moje autorita slábla. Lanovka se svou bandou se odtrhla před tejdnem, husička naivní dvacetiletá, prej že ve Volenicích má příbuzný, že jim pomůžou, stačí tam dojít.
"Sovičko!" zvolal jsem, dávaje si pozor, abych nevykřikl příliš hlasitě. "Sovičko-"
"Hú." Ozvalo se za mnou nesměle.
"Vem to," podal jsem jí pušku. "Dávej na to pozor, prosim tebe. Nikomu to nepučuj."
Přikývla a něžně převzala svou "svěřenkyni", jako by to bylo miminko. "Hú, hú," zašeptala.
Smutně jsem ji sledoval. Chtěli ji vyhodit. Já ji tu nechal. Ze začátku zdržovala, a třebaže se nakonec naučila pravidla (a veliké plus pro ni, nikdy si nestěžovala), zrovna si ji nezamilovali.
Mrzáci asi prostě mají odvěkou smůlu.
Znovu zahoukala a přiložila do skomírajícího ohně krátkou větev.

Střih.

Nikoho neslyšela. Nikde nikdo NEBYL, v žadným tmavým koutě. Proč se vzrušovat, kruci? Procházela městem, kolem opuštěných domů a obchoďáků. Nakoukla do Kauflandu. Proplétala se mezi povalenými regály, nervózně četla etikety sáčků s čímkoli, kontrolovala konzervy, hledala něco, co se ještě nezkazilo..., jenže sáčky bývaly načnuté, prázdné, konzervy rovněž. Všude to tam smrdělo hnijícími zbytky a rozkládajícím se masem, na nichž hodovaly tisíce much. Nevydržela tam dlouho a nakonec, ostatně jako vždy, odešla s prázdnou. Bylo jí jasné, že cokoli jedlého odnesli ti před ní, ovšem naděje umírá poslední.
Pokud si vzpomínala, k řece se dostane, když půjde touhle ulicí k první odbočce vpravo a potom pořád dolů. Krátila si cestu přes zahrady, jejichž ploty za moc nestály, leda by krtci potřebovali mříže. Brzy se jí podařilo ukopnout si palec o kus železobetonu, vyčnívajícího z rozestavěného rodinného baráčku.
"Kurva," vyjekla, načež ji instinkt přiměl bleskově zalehnout. Tajila dech, polykala výkřiky a drtila čelisti o sebe, kdykoli jí v noze vystřelila bolest. Foukal jemný vítr, teplý, hladil jí spálená záda, jež ustavičně bolela, a rozechvíval suché listy nad ní. Kdyby si byla sehnala pořádný oblečení, nemusela by...
"To je jedno. Kdyby chyby," sípěla, vzápětí se zase zvedla. Oprášila si džíny a narovnala si jediné ramínko ukradeného tílka. Vzadu v něm zela velká díra, ale lepší věci prostě odnesly stovky lidí před ní.
Vydala se zase na pochod, kladla vysílené nohy před sebe a opakovala si, že se aspoň brzy napije.

***

"Děje se něco?" zeptal jsem se schválně potichu. Smrka, stojící nejblíž, mě slyšel, vytřeštil oči a strčil do Debila před sebou. Tak do sebe dloubali tak dlouho, dokaď si mě nevšimla Křída. Ta přišla s pár dětma, po kapsách křídy, aby se mrňata něčím zabavila; navíc měla kůži patřičně bílou, takže přezdívka jí slušela.
"Co chceš?" otázala se celkem mile.
"Jestli chcete jít, děte," opáčil jsem. Staral jsem se o ty, co o péči stáli. Vedl jsem ty, kteří to chtěli nebo jednoduše potřebovali. "Ale udělejte to hned a neberte nic, co patří jim." Kývl jsem ke spícím dětem a Číče, která je hlídala.
"Fajn." Křída se narovnala, nakláníc hlavu ke komusi za sebou.
"Di taky, jesli chceš, Debile," řekl jsem mu. Jeho problém, že si takový pojmenování nechal. Mladík sebou trhnul, vystrašenej, nejspíš ze mě. Pořád ještě.
Křída jej zpražila vyzývavým pohledem. Došlo mi, že ten kluk má něco říct za ně všechny.
"My... my bysme..." Olízl si rty. "My bysme si vzali jenom trochu."
"Ne."
Čekali, co na to Křída. V obličeji se jí zračila nerozhodnost, zajímalo mě, jestli to ta banda vidí taky.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Zájem o pokračování?

Ano
Ne

Komentáře

1 Victoria Victoria | Web | 8. května 2015 v 14:14 | Reagovat

Začátek je trochu matoucí, ale tak nějak tuším, že se to parádně rozjede :-). Postavy působí dost tajemně, ale originálním způsobem. Zajímalo by mě, co se tam vlastně děje (možná jakási apokalypsa? :-D).
Máš ale fakt skvělý styl psaní, hodně mi připomíná S. Kinga. Jsem zvědavá na další :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama