|PATISK SE ZAPOVÍDÁ.|
|Reklamocpavci, odejděte, nebo budete asimilováni.|

Denní dávka desrozumitelnosti a vůbec

9. srpna 2015 v 20:21 | Mejtr z Krýpfelu |  | Trest za prokrastinaci (pravidelné paskvily na téma týdne)
Emoce! Chahaha. Emoce, to je téma pro mne. Čerstvé jako včerejší sebevrah. Odborníci mi odpustí, že o mechanismech neurotransmiterů a o vypouštění hormonů a jiných nervobludičů do těla nevím takřka nic a hraji si převážně na vlastním imaginárním hřišti, s tím, že se sem tam pokouším strefit to realistického koberce faktů.
Druhá poznámka: postupně sklouznu k rozplizlému slohu a svému typickému hemzovnímu tématu. Beztak i ono souvisí.
Třetí poznámka: neumím psát závěry. To přijde.
Čtvrtá poznámka: narazíte-li na divné slovo, dost možná je vysvětleno "pod čarou".


(Trochu marně se snažím přijít na to, proč mi nečiní potíže překládat slova jako asphyxiation nebo strangulated, zvlášť vzhledem k široké škále jejich použití.)

Je pravda, že být to na mé labilní povaze, emoce bych zabila. Tím nesleduji cíl nikterak vznešený. Bez emocí by neexistovalo nic

(Proč je "nic" zrovna středního rodu? Přijde mi to nespravedlivé.)

tak sprostého jako pokrok, nikdo by neznal představu negativní ani pozitivní motivace. To víme: emoce jsou základ všeho tvorstva. Emoce jsou černožlučníkové kameny a já, já jsem černá žluč sám. (Kdo nemá tucha, o čem mluvím, a silně pochybuji, že ten, kdo by dobrovolně četl moje myšlenkové zámotky, by nevěděl, řekne si Gůglu o Hippokratovu typologii temperamentu.)
V odstraňování emocí jsem nevšímavě sobecká a vůbec mi to nevadí. Mívám prostě stavy, a mívám je často, kdy si úpěnlivě přeji, aby emoce přesídlily z mého aktivního mozku a nechaly zbytek těla v miloučkém vegetativním stavu. Poruchonosiči z celého světa, představte si: úzkost a beznaděj přestaly existovat.

(Nechápu, jak mohly slovníky tak snadno a bezcitně přejít slovo deaktivní. Zní skvěle.)

Teoreticky se dovolávám optimálního přísunu serotoninu. Jo, je to vlastně stupidní. Měla jsem tušit, že potencionálně nejúrodnější téma týdne skončí na kaši.

Bububu, jsem serotonin. Když mě rozhodíš, ustřelím ti hlavu.


Dobře, to přirovnání je mimo mou hlavu trapnější, než jsem čekala, nicméně odpovídá. Nepatřičné změny nálad, neschopnost normálně spát, úmorná trvalá deprese, chuť každého a všechno seřvat nebo zmlátit a rozpoložení typu nesahejnamětyhajzle - v libovolném pořadí a kombinacích. Nedostatek serotoninu vám za pár výše jmenovaných ručí jistojistě. Jsou vaši kámoši, puberta nepuberta? Začněte v okolí hledat pozitivní věci. Vesmír je roztahaný až až, kus netemna zbude i na komáry.

(Ježišmarjá, já popovatím. Cítím to. Ten článek je celej špatně.)

Léta. Aye, tak dlouho se to s člověkem potáhne, když nebude nic řešit. Spěte, dokud můžete, a mějte dětinsky přehnanou radost ze svejch úspěchů, dokud můžete, a zapamatovávejte si, dokud můžete, a ciťte chuť jídla, dokud můžete. V pekle vám to chybět nebude, v pekle se totiž nehraje na fyziologické potřeby.

(Přešla mě síla. Jdu se zahrabat. Slátaniny asi vydávat nebudu...)


(Tak jo. Byla jsem přesvědčena.)

Kde jsme to byli? Áha, v pekle.
Čímž nemám na mysli nic jiného než člověčí hlavu.
Je neuvěřitelné, co jedinec dokáže (s) pouhým přesvědčením. Včera jsem zase jednou zhlédla Harryho Pottera a Prince dvojí krve (politováníhodné zpaskvilení knižní předlohy), a tak je prvním příkladem, který mne napadne, Ron myslící si, že vypil tekuté štěstí. Stačilo věřit, že je mu ó lektvar nakloněn, a zmákl celý famfrpálový zápas jako nic. Z těch mírně negativních příkladů mi na mysl přilezla paranoidoidní reakce na popis nemoci. Zničehonic jako byste cítili každý jmenovaný příznak, ach ano, určitě umíráte...
Z podobného soudku pochází i tahle libovoučkost:

Vlastnoručně sehnané újmy (proč bych zabila emoce).


Určitě znáte někoho, třeba jen letmo, kdo na sebe pořád přímo či nepřímo nadává nebo tvrdí, že nikdy nic nedokáže, případně že smyslem jeho existence je být kusem blíže neurčeného exkrementu, na který běžný člověk s nelibostí šlape. K těmhle stavům dojdou daní géniové většinou sami, ač za jistého přispění okolí. Většinou také na počátku času nemívají vysoké sebevědomí, což je snadno přivádí k autosugesci typu jo, mají pravdu, jsem k ničemu, jo, to já jsem ten problém, nikdy s tím nic neudělám, nikdy se nezlepším, to nedokáži, to já jsem ten hlupec, ten slabý článek, TO JÁ, JÁ, JÁ.

(Pán Xero Sigmius podal myslím odpovídající popis doby, kdy se vlastnoručně sehnané újmy vyskytují nejčastěji a rostou nejlépe: "Puberta je strašně sebestředné období.")

Tenhle typ vnitřních monologů je stejně variabilní ve způsobech vyjádření navenek jako nudně neměnný v jádru pudla a sem tam nabývá fakt obludných rozměrů. Poruchová osoba zůstává silně přesvědčena o pravdě ve svých lžích,

(Ještě mnohem zábavnější je přetváření lží v pravdu, do čehož mraky poruchových bytostí padají jako zmáčenej hmyz.)

je uzavřená a namířená na sebe a s až dokonalou efektivitou zadupává těch několik málo moudřejších vnitřních hlasů (což je krapet masochistické). Buď to vychází z přesvědčení o vlastní vině, nebo nezvladatelné touze po pozornosti/osvícení, zcela očividně vyjádřené nehorázně blbě. A nakonec je nejhorší výsledek: emoce zvrácené do tak nepoužitelné podoby, že dotyčnej už neví, co se sebou. Všechno je negativní, nic není vzrušující, posledním pocitem bývá úzkost a strach.
Občas kdosi skončí mrtvý.


Spousta lidí začne více/méně pozdě hledat zpáteční jízdenky a spousta jich naštěstí odjede na tu lepší, schůdnější stranu vlastní hlavy, přičemž do pekel se vrací jen výjimečně a bezděky, coby k adekvátní reakci. Ani nevím, zdali ta hrůza od vážnějších případů deprese nadobro zdrhne nebo se jen usadí hlouběji a přestane tak vyvádět, pokud se dotyčný dost snaží. Ještě nejsem na druhé straně, ještě si užívám své kromobyčejně pozitivní myšlenkové pochody a iracionální chování, jež považuji za mimořádně rozčilující.

Jak typické - nic se nemá přehánět.


Příliš emotivní reakce nepříznivě zasahují do jinak spokojené disharmonie smrtelnického života. Čas od času je zdravé trošku bouchnout nebo se vybít, když už vás nutí vaše labilita, leč v drtivé většině případů je to zbytečné a ovzduší trávící; jak pro okolí, tak pro onoho bombastického hominem sapientem.
Lidskému pokolení je zřejmě souzeno roznimrávat všecko, na co narazí, do ohromujících detailů, nevyjímaje všecky ty zábavné neurovědní objevy.

(Význam slova "depka" je pro jednotlivé existence tak různý, a přeci stejně opravdový, že jsem dosud nepochopila smysl hádek o tom, co je vážné a co ne. Když nemá dítě jiné peklo k porovnání, těžko pochopí. Dala bych svým mladším verzím čas.)

Nevadí mi to. Ráda se nechám fascinovat. K smrti ráda bych vlastnila nějakej omnimikroskop, kalehodled a obří výzkumné středisko, kde by veškeří mí spolupracovníci byli (ut) já. Ptám-li se, nedovolím si litovat, že jsem se zrovna dozvěděla zrůdnost, která nesvědčí mému žaludku.

(Třeba že vší rekord výdrže pod vodou je cca osmnáct hodin a já nenávidím parazity.)


Jen v těch případech, kdy se patlám v pocitové sféře osobnosti, to ničemu nesvědčí. Objevy se nejeví ani užitečné, ani zajímavé. Chvílemi jsou zábavné.

Ehm.
Mno.
Tak mám dojem, že druhý článek na téma týdne je hotov.


Přeji masožravý večer,
Vaše chaotická
Maitter


asphyxiation, strangulated - udušení, uškrcený
hominem sapientem - latinský čtvrtý pád "homo sapiens"
kalehodled - dalekohled. Ne, nemá to hlubší význam, jen se mi zachtělo zpřeházet písmena.
(ut = jako) já. Latinsky. No clear reason.

P. S. Tomuhle článku bych měla spočítat adjektiva. Vypadá úrodně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Bludičkový uvítací výbor pro ztracené i nalezené. Uveďte, prosím, své bytí.

Z(a)tracenec 24.2% (36)
Kýho výra! 2.7% (4)
Neidentifikova(tel)ný nález 10.1% (15)
Bláhová existence 14.8% (22)
Zubatá bez kosy 3.4% (5)
Psychouš nejvyšší kvality 25.5% (38)
Dělej, zařvi. 5.4% (8)
Já. Tečka. 14.1% (21)

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 9. srpna 2015 v 20:38 | Reagovat

Úžasně napsané, jako kdyby jsem se ve tvých slovech odrážela má osobnost. Neopodstatněný pocit viny, škrábání mozku o holou zeď, kterou dokáže zastavit jen ojedinělý typ člověka, se kterým si dokážeme říct víc, než pouhé "Ahoj", slabé hlasy ve vlastní hlavě, které dokáží řvát provokativněji, než malé děcko, který potřebuje přebalit, ale jeho máma je zrovna na nákupu....a pak ticho, když všichni odejdou z domu a člověk jen tak sedí sám a sám...sám...S-Á-M - to je hnusný slovo co?...asi z něj dostanu kopřivku. A ono to nepřestává.

2 R. R R. R | Web | 9. srpna 2015 v 21:28 | Reagovat

Takhle to zní, že si ho chceš najít osobně a pokud to máš v plánu, potřes mu rukou, ano?

Jinak k článku… měla jsem hrozné nutkání k němu něco napsat (to něco, co by nebylo: "článek mě vážně pobavil", protože to mi přišlo dost suché), ale neměla jsem tušení co. No,  ho nemám, ale musím pochválit tu slovní zásobu.

(jinak tohle je mimo téma, ale kdykoliv vidím přátelsky napsané DON’T PANIC, mám chuť popadnout nejbližší ručník a panikařit - moje mladší já by to udělalo, protože by si připadalo vtipné)

3 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | Web | 9. srpna 2015 v 21:47 | Reagovat

[1]: Fantasticky poetický komentář; přečetla jsem jej jedním dechem.
Je mi trochu líto, že se v tom vidíš.
Díky za návštěvu, Leri.

[2]: Osobní setkání řadím stejnou měrou do záležitostí značně odpudivých i děsivě přitažlivých. Myslím, že pro začátek bude stačit jednostranné virtuální setkání. Případný pokrok zaznamenám.
Pokud tě nezabilo množství použitých přídavných jmen a nepromlouváš ke mně ze záhrobí (i když by to asi byla docela kůl zkušenost), je mi velikým potěšením a děkuji ti.
(Částečně spřízněný zarkovní frúd! To je vážně milé. Ručník by s sebou jedinec měl mít neustále, ale takových kvalit ještě nedosahuji.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama