|PATISK SE ZAPOVÍDÁ.|
|Reklamocpavci, odejděte, nebo budete asimilováni.|

(HS) 1. kapitola

13. srpna 2015 v 19:53 | Maitter z Creepfellu |  Hlídka světel (HS)
Ponořte se do zběsilého šílenství a posléze se nezabíjejte.

I.
Zpátky v celé své kráse


Na den přesně o pět let později, Červený dům
Eliáš

Nepřivítal mě, když jsem přišel, to ovšem značilo jen jednu z tisíce věcí, které byly na tom dni špatně. Existovaly opes, které by mi umožňovaly cítit totéž co Oleg a naopak, a určitou dobu jsme je používali. Krátce po návratu z vnitřního světa je však Oleg v záchvatu přesvědčení a nesobeckosti zrušil. Věděl, v jakém pekle se postupně ocitá, a nepřál si pro mě stejný osud. Na druhou stranu, kdyby mě stáhl s sebou, nezbyl by nikdo, kdo by se o něj staral.
Dveře ani okna nebyly zamčené. Nevztyčil zábrany. Jako by se Země začala otáčet na druhou stranu.
Vešel jsem, aniž bych způsobil jakýkoliv hluk. Plížil jsem se předsíní, dokud jsem neuslyšel Olega a naléhavost v jeho hlase mě nepřiměla zapomenout na vlastní bezpečí. Vpadl jsem do obýváku a ztuhl děsem. Oleg nevytvářel opes, zatím ne. Modlil se. Vestoje na jídelním stole a s pažemi lehce od těla. Hleděl na mě rozšířenýma očima.


"Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství," říkal velice tiše. "Pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Smyj ze mě úplně mou vinu, a očisť mě od mého hříchu. Neboť já svou nepravost uznávám, můj hřích je stále přede mnou." A pak znovu. A znovu. Jeho Ei přivedli k Bohu, já díky nim z cesty sešel.
"Olí, co se děje?" hlesl jsem a potom silněji, rázněji: "Olegu, co se tu stalo?"
"Podívej se tam," zachraplal. Šílenství v jeho očích se obrátilo ke dveřím do ložnice. Podvědomě jsem se bránil pohybu.
"PODÍVEJ SE TAM!" zavyl a já jako ve snu doklopýtal, kam ukázal. Jakmile jsem otevřel, z místnosti se vyvalil chlad. Něco leželo na zemi, vlevo u zdi.
Oleg v reakci na můj výkřik přestal odříkavat. Prudce jsem couvl a práskl dveřmi, jako bych tím mohl smazat, co jsem viděl.
"Olí, ani se nehni," vyhrkl jsem. "Nedělej to, nedělej to."
"Stůj!"
Taková hrůza, bože, taková hrůza usekává končetiny a zastavuje srdce.
Nevím, proč jsem se mu to tehdy snažil tak usilovně vymluvit. Sám jsem byl v pokušení se k němu připojit. Ale nesměl sem. Mně zůstal Nikolas a kdo by jej chránil před hrůzami vnitřního světa, kdybych zmizel? Nechtěl jsem, aby se o něj Kamila starala sama. Ji jsem do ničeho zatahovat nehodlal, byla příliš… nevinná. Čistá.
Aspoň jsem si to myslel.
Oleg beze spěchu zdvihal paže, obřadním pohybem, jímž začínaly ty nejhorší opes. Tvář mu křivil strach a znovuzrozený stihomam. Cítil jsem, že ví, jak je mi z toho zle - jako jemu -, že nám oběma běhá mráz po zádech a protíná naše těla až do morku kostí. Oleg zůstával v tom srabu vždycky déle než já, vzpamatovával se s obtížemi, které jsem já dokázal vstřebat. Teď, po těch letech, byl skoro venku. Před měsícem se narodil jeho syn, naděje, víra v zázraky…
Hromádka kostí v rohu jeho ložnice, poskládaná vedle kostí jeho manželky.
Eos nebavilo hrát si se slabými a pro Olega bylo strašně těžké být silný.
"Olí, slyšíš mě? Slez. Slez z toho stolu, ať si můžem popovídat. Vždycky jsme si přece povídali." Natahoval jsem k němu ruku a činil jeden malý krůček za druhým. Stále nás však dělily nejméně tři metry a moje obavy nabývaly na intenzitě. Srdce jako by mi chtělo vymlátit díru do hrudi.
Proč mě zavolal, proč mě zavolal, když mě nenechá pomoct?
"Pomůže ti to." Skoro jsem šeptal. "Tak pojď."
"Ne!" zařval, až jsem ztuhl, ale věděl jsem, že se mu nesmím přestat dívat do očí, že v pohledu je stále síla. Vzduch mezi námi se tetelil. Neodvracej se. Ať se stane cokoliv. Neodvracej se.
"Ty kreténe!" vřískal. "Nechápeš, co tě čeká?!" Prsty se mu třásly, když je spojoval nad hlavou, všechny, protože tahle ops zničí celého člověka a já jsem to dobře věděl. Oleg funěl jako lokomotiva.
"Nezbyde ti nic, ty blbče zasranej," vydechl.
Zavřel oči.
Takřka neslyšitelně zašeptal modlitbu k Panně Marii a začal.
"Já vím, Olí," vyhrkl jsem. "Ale musíš dolů, nedělej to, prosím tě, Olí, nedělej to - Olí, NE!"

‡ ‡ ‡

O tři kilometry dál, gymnázium
Sebastián

"Zazpíváš mi?"
Překvapeně jsem vzhlédl od rozečtené knihy. Připadalo mi moc milé, že se někdo odvažuje mě vyrušit. Povinnou četbu jsem nesnášel a F. L. Věka jsem četl, jen abych odvedl myšlenky od jednoho ranního telefonátu, nikoli proto, že mě zrovna z Jiráska čekala po polední pauze písemka. Cizí dítě mi přišlo jako skvělý důvod k jeho odložení.
"Cože?" zamrkal jsem. Ta holčička mě zmátla. Tohle byla střední škola, ne školka, a pokud jsem věděl, návštěvní dny bývají v jiném ročním období.
"Jestli mi zá-zpí-váš," zatrylkovala hravě vysokým hláskem, pro ni jako stvořeným. Roztomilé, malé, tmavovlasé neviňátko. Možná utekla z nějaké inscenace andělského pádu. Ušklíbl jsem se a pokradmu se rozhlížel, zda se poblíž nevyskytují i její rodiče. Knihovna ale byla prázdná.
"Neumím zpívat," zalhal jsem, protože mi do zpěvu nebylo.

"Haló?"
"Ahoj Sebastiáne."
"A-a… ahoj tati. Ty máš moje číslo?"
"Jasně že mám tvoje číslo. Jsem tvůj táta. Hele, dostal jsem takovej nápad. Co kdyby ses u mě dneska po škole stavil? Rád bych tě viděl."
"No… já… já nevim…"
"No tak, Sebastiáne… jenom na jedno odpoledne. Nesnaž se mi namluvit, že se budeš učit. Znám tě."
"..."
"Sebastiáne?"
"Jo - jo, jasně, stavím se u tebe. Ne. Ne, počkej, máma -"
"Ále, copak máma. Bude to naše tajná schůzka, Sebastiáne, no tak, jako když jsi byl malej. Pořádně si užijem."
"Já… no… no tak jo…"
"To je skvělý, Sebastiáne. Kdy končíš?"
"… Ve dvě."
"Bezva, to u mě budeš do tří. Tak se měj."
"Ahoj tati."

Holčička se vědoucně usmála a naklonila hlavu ke straně. Na tak malý dítě trochu odvážná, ne?
"A co dělá sborista? Tančí, myslíš?" Mrkla a zatočila se. Pomněnkové šaty, jejichž volánky se dívce třepotaly kolem bledých, hubených nožek, se mi otřely o ruku. Zachvěl jsem se.
"Ne," potvrdil jsem, ačkoliv jsem měl chuť na ni štěknout, ať padá domů. V životě jsem ji neviděl a nikdo, koho jsem znal, neměl takhle malé sourozence. Martin byl jedináček a Jirkova starší sestra… inu, na tu není radno myslet v kteroukoliv dobu.
Vlastně jsem se bál. A to jsem ani neměl pořádný důvod. Ne, přiznám se - neměl jsem žádný. Malá holka. Koho by sakra přepadl strach?
"Zazpívej mi." Teď už se neptala.
Vzduch se mi protáhl skrze zuby a zasyčel.
"Já zpívat nechci." Ovládl mne hrozný pocit, že dělám chybu. Šílenou chybu, již pak nebudu moci vzít zpátky. Jenže taky mě zajímalo, kde se ty neopodstatněné pocity berou.
Holčička se zazubila. Nikdy na ten úsměv nezapomenu.
Její zuby. Špičaté a černé...
Prokmitly na slunci.
Výsměšně mi blýskly do obličeje, na hodnou chvíli smazaly tátův obličej.
A zmizely.
Začala couvat, růst, měnila se v stín.
"Zazpíváš mi!" křikla, avšak to už jsem ji za nebeský dítě nepovažoval.
Dávno ne.

‡ ‡ ‡

Červený dům
Eliáš

Nic neslyším.
Já neslyším.
Proboha, jak to?
Hučení v hlavě, takové, až se mi zdálo, že se ke mně plíží šílenství.
"Lenio," snažil jsem se vyslovit, ale za očima mě v ten moment děsně zabolelo, takže jsem si akorát prokousl jazyk. A ops, jež mi měla ulevit, se nepovedla. Zakvílel jsem, s takřka nepatrnou úlevou zaregistroval vracející se sluch, a pokusil se někam jít, utéct před tou hrůzou. Namlouval jsem si, že se třesu zimou, ne ničím jiným, horečnatě jsem polykal krev, až žádná nezbyla. Zpanikařil jsem, ztěžka se mi dýchalo.
Po chvilce jsem si uvědomil, kde mám nohy a že si ležím na loktech, dlaněmi si zakrývaje obličej. Překulil jsem se na záda a otevřel oči.
A spolu s tím pohledem se ze mě všechno vypařilo. Nebyla bolest a nebylo žádné dušení se. Jenom ty červené stěny a… kousky jakýchsi hadříků roztroušených všude kolem.
Vstal jsem. Musel jsem tu uklidit. Jaktěživ by mě nenapadlo vymalovat si pokoj takovouhle barvou, Oleg se určitě naštve. Hned jak se vrátí.
V koupelně jsem našel něco, o čem jsem spolehlivě věděl, že bude fungovat, a tak jsem to nalil na starý ručník a jal se drhnout každou červenou skvrnu v místnosti. Ne. Tohle nepůjde, je tu moc těch hadříků.
Sesbírej je, říkal mi kdosi. Popadl jsem do jedné ruky koš a tou druhou sbíral každičký kousíček, který jsem našel. Nevěděl jsem, kde se předtím válely, že se jevily tak slizké. V mysli mne něco tlačilo, avšak já tomu neodpovídal. Tušil jsem, že kdybych tam byť jen nahlédl, do smrti bych litoval. Již nyní něčeho lituji.
Nemysli a vhoď to do krbu, navigoval mne hlas a já poslušně dělal, co přikázal.
Vytři. Umyj stůl a židle. Vylešti okna. Ten ručník do krbu.
Olegův krb byl cihlový a obrovský. Jako malí jsme se do něj vešli oba.
Vrať se.
Tenhle příkaz jsem nechápal.
Vrať se, zadunělo mi hlavou.

Zíral jsem na dokonale čistou jídelnu a přemýšlel, kdy jsem ji stihl takhle vycídit. Vzpomínky na Olíka mi někdo zablokoval, snad na pár dní, možná i měsíců. Utěšitel. Vsadil bych se, že se mě uráčil navštívit.
Cítil jsem se... mrtvě. Z prstů mi odkapávala růžová voda nebo co -
Vzpomínkový blok byl rázem ten tam. Žaludek se mi převrátil naruby a já na linoleum vyzvracel celý jeho obsah. Vytřeštěný a rozklepaný jsem to svinstvo za použití ops přenesl do koše.
Co to děláš, Utěšiteli?
Veškerý moje šaty zasvinila krev. Pořád jsem se dávil, ale podařilo se mi je ze sebe servat a nakonec vlítnout pod sprchu. Málem jsem omdlel. Nohy se mi podlomily a praštil jsem se o vanu. Dunivá rána připomínala výbuch z nejhorší ops, jakou jsem kdy viděl, a to bylo sakra co říct.
Rozbrečel jsem se a s každým vzlykem sebou neovladatelně škubl.
"Ježíši K-Kriste," blekotal jsem šeptem, škytavě, zoufale a bezmocně se natahoval po kohoutku. "Ježíši Kriste, p-pro...č se to d-dě...je."

Oheň praskal a jiskřil, plameny spalovaly poslední kusy Olegova těla. Natáhl jsem se v dosahu žáru, jenž ze začouzeného krbu sálal, abych se zbavil husí kůže. Otevřel jsem všechna okna, abych mohl dýchat, a lechtal mě průvan. Nedotkl jsem se jediné Olegovy věci tady v domě, žádného oblečení. Po pravdě řečeno mě to ani nenapadlo. Ležet nahý na podlaze, nemyslet, necítit. Očistit se. Štípalo mě v očích, ale bylo mi to fuk.
Než jsem všechno zapálil, rozvibroval se můj mobil, ovšem jestli volající čekal, že hovor zvednu, že tu věc vůbec vyjmu z kapsy kalhot, jichž jsem se štítil jako ničeho na světě, setsakramentsky se mýlil.
Nějak jsem tušil, že už se nezvednu. Ani kdyby se tenhle dům měl zřítit. Bylo mi to ukradený. Nestaral jsem se, co je s Nikolasem a Kam, zda vůbec žijí.
Bylo
mi
to
absolutně
jedno.

‡ ‡ ‡

Gymnázium
Sebastián

Postavil jsem se a vyrazil podél regálů s knihami v náhlé touze utéct. Klepaly se mi nohy, pociťoval jsem slabost.
"Do prdele."
Divoce jsem se rozhlížel po každém koutě, po sebemenším stínu. Motala se mi hlava, vytřeštěné oči v pomatení hledaly dveře. Tam!
Nezvyklý na zrekonstruovanou "vyparketovanou" knihovnu jsem uklouzl, naštěstí mě zachránil psací stůl. Obyčejně tu vysedávala paní Fišerová, knihovnice. Kde je? Křečovitě jsem se držel stolní desky, sehnutý a vylekaný. Nevěděl jsem, jestli smím přestat tajit dech. Byla to blbost.
Ale já nejsem blázen, myslel jsem si zoufale. Určitě ji někdo viděl -

Nikdo tu není. "Haló?" Ve vzduchu bylo cítit dřevo, sucho a prach. Místnost nepatřila mezi nejrozlehlejší ve škole a neměla mnoho oken. Těmi třemi jedinými (o kterých dějepisář tvrdí, že jsou renesanční či co) nahlíželo do knihovny bledé slunce. Viditelnost v tmavých koutech trochu zlepšovaly zářivky, ale stejně mi každý stín stavěl chlupy na těle do pozoru.
Nic.
Dveře. Ježíši.
Bylo ticho. Po chvilce soustředění jsem zaslechl tikot hodin, podivně hlasitý, a ve svých spáncích rychlý tep krve plné adrenalinu.
"Tak počkej," špitl jsem. "Počkej..." Než se přelomová myšlenka, ať už jakákoliv, stačila v mé hlavě rozvinout, rozřinčel se školní zvonek. Vyskočil jsem metr dvacet.
"No kurva!" vykřikl jsem do randálu a návalové napětí odeznělo úplně. Co jsem to za debila? Mám nějaký halucinace nebo co?
Vrátil jsem se ke stolu, na němž ležel poloprázdný batoh a rozečtený F. L. Věk. S Jiráskem jsem nevybíravě mrskl do hlubin největší kapsy (kde se, doufám, setkal s příručním knihožroutem, který zbožňuje nečitelnost) a vyběhl jsem z knihovny.

Jirku a Martina jsem odbyl hned po hodině. Viděli, že ze mě sálá hněv, a mírně otráveni z informací, kterých se jim nedostávalo, mě nechali na pokoji. Nebaví je míchat se do mejch vztekacích epizod. Uměl jsem si představit, co si myslejí: konečně jsem si uvědomil, jak snadno jsem mohl získat dobrou známku, a dožralo mě proto, jak špatně jsem napsal test z literatury. Tak to ale nebylo. Tedy, ano, o F. L. Věkovi jsem nenapsal nic. To, co mě naštvalo, se však týkalo incidentu v knihovně. Během celé hodiny jsem sotva byl schopný udržet propisku, v každé poličce jsem hledal obličej s démonickými zuby (a jak komicky to zní!) a při pohledu na temno pod katedrou, jakoby se šířící skrze škvíry, se mi žaludek kroutil strachem. Ta stínovitá holčička mi totálně rozházela nervy. Dokonce jsem si nehtem ukazováčku levé ruky rozškrabal vnitřní stranu palce až do krve.
Úplnej. Magor.
Přišel jsem si zralý na Bohnice. Ze školy jsem vyletěl jako jindy, a místo abych cestu domů uběhl, zavolal jsem mámě a poprosil ji o odvoz s výmluvou na migrénu.

"Baste?"
Škubl jsem sebou a praštil se loktem o zídku lemující schody k hlavnímu vchodu do školy. Otevřel jsem oči a skrze bodavý jas si všiml, že nade mnou stojí Martin a Jirka.
"Ty vole, Baste, vypadáš pěkně mrtvě," zasmál se Jirka nevěřícně. "Mysleli jsme, že se tu na zemi schovává nějakej zdecimovanej primán."
"Jirko, ty jsi debil," odpověděl jsem. "Čekám na mámu." Jirka obrátil oči v sloup.
"Já padám, děti, musim vyzvednout mladou. Mějte se tu," zavrkal jako afektovaná třináctka, šťouchl do Martina a vydal se po schodech ke své věčně nasupené sestře. O níž mluvil jako o "svý mladý", přesně tak.
"Čau," řekli jsme s Martinem. Přišlo mi to křiklavě normální.
"Co jsi tu sakra dělal?" vyjel Martin, což bylo svým způsobem normální také. Někdy jsem ho podezříval z tajeného otcovství nebo homosexuality, ale měl jsem ho za tu netypickou starostlivost spíš rád. "Vypadals, jako by tě někdo zmlátil a vykopl z okna."
"Já jsem…" Slova mi odumřela na rtech. Jak mám asi říct, co se stalo? A vzápětí mě osvítil spásný nápad.
"O poledce mi volal táta," vysvětlil jsem, rád, že jsem o tom ráno nic neřekl. Nutno dodat, že volal dvě hodiny předtím, než jsem se objevil ve třídě, takže jsem získal dost času na to, se sebrat.
"Aha," hekl Martin zaraženě. Zjevně se styděl. "Á, tak to sorry. Promiň. Nedošlo mi to. Myslel jsem, že mu tvoje máma zakázala, aby ti volal. Koupila ti novou simku, ne, a to by -"
"Hele, já nevím, já fakt nevím, kde vzal moje číslo, a je mi to fuk," uťal jsem rozhovor už v zárodku a vyškrábal se na nohy. "Nějak už to přežiju, no."
"Promiň," zopakoval, ani tak rozpačitě jako dokonale vážně.
"V pohodě." Nejspíš mi z obličeje odtekla veškerá barva.
"Co chtěl?"
Neřeš to. "Chtěl mě po škole vidět."
"To si děláš legraci. To je vtip." Snažit se naštvat Martina, to by bylo jako kopat do zdi zlomenou nohou. Jakákoliv zmínka o mém tátovi ho ovšem přiváděla do stavů maximální rozlícenosti.
Před školu přijel modrej Focus, krátce zatroubil a vysvobodil mě.
"To je máma. Tak čau," pronesl jsem stroze místo odpovědi.
"Ahoj Baste."

Osmnáct nula tři. Seděl jsem na otáčivé židli u jedenáct let starého počítače a kousaje se do tváře jsem čekal, až se konečně objeví úvodní obrazovka a až máma dodělá palačinky. Souběžně s hlasitou ránou, jakou vydá padající pánvička, a máminým tlumeným vyjeknutím spustil můj mobil Runaway od Hail the Villain. Neznámý volající.
"Haló?"
"Ahoj Sebastiáne," řekl zkreslený hlas mrazivým tónem. Telefony nikdy plně nevystihnou jedinečně působivou barvu tátova barytonu, ale stačilo to. Nemohl jsem se nadechnout.
"Ahoj tati," pozdravil jsem, když to přešlo. Opět změnil číslo. Neurčitě mě napadlo, že si teď, co mě našel, budu muset stáhnout nějakou aplikaci na blokování hovorů.
"Čekal jsem na tebe, Sebastiáne, a ty jsi nepřišel."
"Měl jsem spoustu úkolů." Prakticky jsem to zakňučel. Srabe, srabe, srabe, polož to!
"Sebastiáne, ty to nechápeš. Lhal jsi mi," pravil. Zněl smutně. Zklamaně. "Zradil jsi svýho tátu. Už zase."
"Já…"
Po chvilce mi došlo, že jenom vytřeštěně zírám do prázdna za monitorem a tajím dech a přeju si mít za sebou svůj vlastní pohřeb.
"Baste!"
Máma se zhmotnila za mnou, sebrala mi telefon a zařvala do něj: "Nech ho na pokoji, ty hajzle!" a položila hovor.
Odlepil jsem se od židle. Stůl s počítačem se na pár dní stane prokletým a já se k němu nepřiblížím, protože tak to prostě dělám od svých devíti let; na místa, kde mě táta mlátil, nechodím.
"Palačinky jsou hotový," prohlásila máma pragmaticky. Měla takový svůj drsňácký výraz s pozvednutým obočím, kterým se ptala Jsi dost v pohodě na to, aby sis dal palačinky? A já se v duchu třásl, na druhou stranu říct, že v pořádku nejsem, provedla by něco šíleného. A navíc jsem se fakt těšil na ty pitomý palačinky.
"Palačinky!" zahulákal jsem přehnaně nadšeným tónem. Máma se odevzdaně usmála.

No, nazdar, chlapi, vedl jsem pomyslný videohovor na Skypu. Taky jste dneska ve škole viděli takovou divnou malou holku, která se chovala, jako by byla na návštěvě ve vlastním člověčím útulku? Ne? Já jo, no, a teď mám na ruce tohle.
Skvrna, jako modřina. Zaregistroval jsem ji až ve sprše, tudíž nebylo možné, aby se objevila dřív. Na vnější straně zápěstí bych si jí všiml hned - uprostřed temně rudá, na okrajích černá a trochu se rozpíjející, a tím myslím neustále. Štítil jsem se toho, představoval jsem si, jak mě to sežere zaživa, rozšíří se to po celém těle a otráví ho a nikdy nikdo nepřijde na to, co se mi stalo.
O jednu příšernou hodinu později ovšem znamení (co jinýho?) vypadalo pořád stejně, za další hodinu také a zrovna tak o půlnoci. Máma si všimla, že jsem bledý, a pořád mi nutila bylinkové čaje. Rovněž si bůhvíco mumlala pod fousy a já ji podezříval ze spřádání odvetné kletby na tátovu adresu. Nejdůležitější a nejhorší, dokonce horší než to, že mě táta našel, ale byl fakt, že máma, která věnuje každému flíčku a škrábanci na mém těle přehnanou pozornost, tu rudočernou skvrnu nespatřila vůbec.
Ve tři jsem usnul vyčerpáním. V pět padesát pět mě máma vyšťouchala z postele a skvrna tam pořád byla, stejně velká a stejně barevná... dokonalá osobní připomínka nočních můr.

Prolog - 1. kapitola: Zpátky v celé své kráse - 2. kapitola
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Bludičkový uvítací výbor pro ztracené i nalezené. Uveďte, prosím, své bytí.

Z(a)tracenec 24.2% (36)
Kýho výra! 2.7% (4)
Neidentifikova(tel)ný nález 10.1% (15)
Bláhová existence 14.8% (22)
Zubatá bez kosy 3.4% (5)
Psychouš nejvyšší kvality 25.5% (38)
Dělej, zařvi. 5.4% (8)
Já. Tečka. 14.1% (21)

Komentáře

1 Blondie Blondie | Web | 14. srpna 2015 v 0:11 | Reagovat

He, cítím se těžce zmatená. A trochu se bojím, když si to tak čtu po tmě na  balkoně :-D.  Jsem prostě pomalejší stvoření, takže budu potřebovat dalších pár kapitol. Prosím :D

2 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 14. srpna 2015 v 10:04 | Reagovat

[1]: Áno, čtenář neodchází o nic méně zmatený než při verzi 2013 :-D Já totiž z celého svého prohnilého srdce doufám, že Hlídka zaujme natolik, aby chtěl člověk pochopit - a přečetl si další kapitolu. Verze 2013 v sobě měla ještě o sto a něco detailů méně. Děkuji mnohokrát za odezvu, v pokračování zapracuji na projasnění.

3 Victoria Victoria | Web | 1. září 2015 v 23:01 | Reagovat

Ehm... ehm.
Extrémně zmatený tvor se hlásí o vysvětlení! Snad se mu dostane v další kapitole :-).
Nejvíce matoucí byly části s Eliášem.
Ale abych tě potěšila, hrozně mě zaujal Bastyho příběh. I když musím uznat, že ta holčička byla dost děsivá - jen tak mimochodem, není to záhadná Eleonora či to druhé podivné Stvoření? :-D

Jsem zvědavá na vysvětlení, piš dál, drahý Pisálku :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama