|PATISK SE ZAPOVÍDÁ.|
|Reklamocpavci, odejděte, nebo budete asimilováni.|

(ZOO) 1. kapitola

3. srpna 2015 v 13:39 | Maitter z Creepfellu |  Za obloukem (ZOO)

I.
Jste mrtví? To nic, to je tu normální.


Pěšina jej opravdu vedla k vesnici a Siriusovi trvalo jen pár minut, než k ní došel. Žádnou ceduli hlásající její název nemohl najít. Rázoval si to tedy po prašné cestě mezi domy, které se tvářily normálně, i mezi domy různě pokroucenými a zatočenými a nejraději by zaklel všechny ty úzkostně udržované předzahrádky, jejichž pestrobarevné obyvatelstvo se jej čas od času pokusilo sežrat. Aspoň mu ale bylo jasné, že v mudlovské vesnici se nenachází.
Nesnáším kytky.
"Ehm, promiňte!" zavolal na první osobu v dohledu a rozběhl se k ní. Šlo o sotva vystudovanou dívku mdlé tváře a rozježených světlých kadeří, opírající se o kamennou zídku u křiklavě zeleného domku. Vzhledem k rozličnému vkusu kouzelníků se Sirius ani nepozastavil nad jejími obstarožními šaty a kabelkou, vykládanou čímsi, co podezřele připomínalo hadí oči.
"Promiňte," zopakoval Sirius. "Viděla jste také toho draka?"
"Samozřejmě," přisvědčila dívka blahosklonným tónem. "To byl přeci norský ostrohřbetý z Firriny stáje."
Siriuse trochu uklidnilo, že se jedná o běžnou záležitost, a dál se na draky nevyptával. Chtěl zpátky svou hůlku, chtěl vědět, co se stalo s Harrym, Remusem, Moodym a ostatními a chtěl vědět, kde se tu vůbec u všech všudy vzal.


"Můžete mi říct, jak se to tu jmenuje?"
Dívka rázem nasadila výraz, který tak rády používají matky - něco ve smyslu Ach, ty můj chudáčku, ty sis udělal bebí? Korunu tomu však nasadil až okamžik, kdy opět promluvila.
"Jemináčku!" vyhrkla. "Vy jste nový, drahoušku, že ano?"
Sirius dostal půl sekundy na strávení její otázky a vystřelení odpovědi, než se dívka znovu rozmluvila.
"Jsem to ale nezdvořilá!" zašvitořila a hmátla po Siriusově ruce. "Jmenuji se Efelvíra Kloboučková. Je mi nesmírnou ctí vás tu uvítat, pane...?"
"Sirius Black, madam," vymáčkl ze sebe Sirius spěšně, zatímco mu Efelvíra divoce potřásla pravicí. Zjev té osoby na jedné straně a její projev na straně druhé jej nesmírně mátly, leč usoudil, že když jej nepoznala podle obličeje, nepozná snad ani jeho jméno.
"Ach ano, pan Black! Jistě příbuzný váženého pana Reguluse Blacka?"
Podlézavě vyslovená otázka se k Siriusovým uším připlazila jako jedovatý had. U všech Merlinových vousů, co je tohle za noční můru, že v ní tak nadšeně vítají Smrtijedova příbuzného? A - slyšel dobře? Váženého pana Reguluse Blacka?
Zachtělo se mu tasit hůlku. Ačkoliv ji ve své poslední vzpomínce na ministerstvo držel pevně v ruce, momentálně neměl tušení, kde se nachází - ani hůlka, ani on. Přesto byl připraven bojovat a vyhrát nad jakýmikoliv projevy Voldemortova vlivu. Snažil se v Efelvířiných očích najít bázeň, důkaz Voldemortovy nadvlády na tomto místě, ale zračil se v nich jen jakýsi druh starosti.
"Ano," odpověděl pomalu. "Jsem jeho bratr."
Efelvířin úsměv zmizel jako mávnutím hůlky.
"Ach. Vskutku, teď vidím tu podobu," řekla zaraženě a uhnula pohledem. "To pro pana Blacka jistě bude rána…"
"O čem to mluvíte?" zeptal se Sirius rozčileně. "Můj bratr je dávno mrtvý. A mohla byste mi říct, kde vlastně jsem?"
"Jsem tady už padesát let, holenku," vyštěkla dívka zničehonic. "Neopovažuj se vyskakovat si na mě!"
Sirius vytřeštil oči. Musel se přeslechnout.
"Ale -"
"Tady nikde nejsou věci takové, jak se zdají," upozornila jej dívka klidnějším tónem. "Kolik že ti je, drahoušku?"
"É, třicet, ehm, pět, asi," vykoktal Sirius, uvědomuje si, že už hodně dlouho neslavil narozeniny. Od útěku z Azkabanu neměl zrovna chuť připomínat si, kolik života ve vězení ztratil.
"Když chvíli počkáte…" Efelvíra se začala přehrabovat v kabelce. Zanedlouho z ní vytáhla oválný plochý předmět s krátkou vyřezávanou rukojetí a podala jej Siriusovi.
"Proč mi dáváte zrcátko?" nechápal Sirius.
"Jen se do něj podívej, drahoušku," pobídla jej Efelvíra. Kdovíproč o krok ustoupila. Siriusovi do zmatku v hlavě přibyla ještě hrůzná představa toho, jak by mohl vypadat, načež se podíval do zrcátka a…
"Merline!"

***

"A jaký to má smysl?" podivil se Sirius, když si konečně jakž takž zvykl na shledání se svým neprošedivělým, nevrásčitým a nenudným pětadvacetiletým já.
"Copak, drahoušku?" zpozorněla Efelvíra Kloboučková, jež si během Siriusova jančení nad vlastním odrazem zamyšleně popotahovala lem nepadnoucí béžové halenky.
"Jaký má smysl, že jsem o deset let mladší? Proč vy nevypadáte na... padesát?" dokončil Sirius prozíravě. Efelvíra se polichoceně zapýřila, vzápětí se jí však do úsměvu vkradl stín smutku.
"Kdo by chtěl vypadat staře a nemocně?" otázala se jemně. "Každý sem přichází v takové podobě, v jaké se během života cítil nejsilnější. Je tu bezpočet lidí mladých jako já, několik dětí a výjimečně málo starých kouzelníků."
"Počkejte, počkejte!" naléhal Sirius. "Kde to jsme?"
"Ubohý Siriusi Blacku," vzdychla Efelvíra soucitně. "Dostal ses... za závoj... do světa, odkud se vracejí duchové." Povšimnuvši si Siriusovy nedůvtipné tváře, dodala: "Jsi na onom světě, drahoušku. Zemřel jsi."
Sirius ucouvl. Vjel si rukama do vlasů. Otočil se k omládlé stařeně zády.
Ne. Ne, ne, ne, ne, ne. Není to možné. Nevybavoval si žádný zelený záblesk, který by mířil k němu. Byl to nesmysl. Hrozně špatný vtip.
Muselo to...
Siriuse pomaličku naplňovala hrůza a žal. Musela to být pravda. Něco z tohohle místa se mu vrylo pod kůži a přinutilo jej vědět, že ta hrozná věta je pravdivá.
"Jsem mrtvý," hlesl Sirius. Nikdy se nedozví, kdo vyhrál bitvu na ministerstvu. Nikdy nezjistí, zda všichni členové řádu přežili.
Harry, ach, Harry, je mi to moc líto. Jamesi, odpusť mi.
"Žádný strach, drahoušku." Efelvíra jej popleskala po zádech. "Brzy zjistíš, že máš spoustu možností, jak trávit čas. A..." Zaváhala. Sirius se k ní obrátil se slzami v očích, paže pomalu spouštěje podél těla. "Nejspíš jsi nezemřel zrovna pokojně. Je to důvod, proč jsi skončil zrovna tady." Ukázala pod sebe. Myslela vesnici, ne celý svět.
Dychtivě pozvedla obočí a Sirius si uvědomil, že se jej ptá na příčinu smrti.
"Nevím, jak jsem zemřel," řekl popravdě. Efelvíra se zatvářila téměř otráveně.
"Jistě, jistě, drahoušku, jako všichni. Pojď, odvedu tě na ministerstvo."
"Na ministerstvo?" Sirius se vyděsil. Tak přeci je na onom světě znám jako zločinec!
"Ovšem. Chceš snad zpátky hůlku, nebo ne?"
Sirius zamrkal a pak se zhluboka nadechl.
"To by bylo skvělé," prohlásil. Dá se do pořádku. Nikdo a nic mu nezabrání v tom, být sebejistým a šarmantním Siriusem Blackem, jehož podobu opět získal.
Uvnitř Siriusovy mysli se objevil malý plamínek vědomí. Ušli už hodný kus cesty k ministerstvu, když se rozhořel naplno.
U Merlina... zajíkl se Sirius v duchu. Je tu i James a Lily?

***

Regulus se choval divně od momentu, kdy mu Vallin, mudlovský šmejd zavražděný Smrtijedy, oznámil, že v trezoru se objevila hůlka mající čtrnáct palců, vyrobená z kaštanového dřeva a s blánou z dračího srdce. Stejná jako Červíčkova, jak si Regulus pamatoval - jen o necelých pět palců delší.
Nejdřív Regulus zbledl tak příšerně, že Vallin málem volal lékouzelníka, ale Regulus jej ujistil o svém pevném zdraví. Potom mladší z bratří Blackových vyzvedl Siriusovu hůlku a odebral se s ní do smuteční místnosti, kde ji položil na vysoký kamenný podstavec. Vrátil se na své místo u pultu v hale, která nápadně připomínala vnitřek Gringottovy banky, a rozklepaně čekal.
"Ty víš, čí je to hůlka?" zeptal se Vallin svého kolegy. Věděl, z jakého rodu Regulus pochází i kým v minulosti byl. Regulus rovněž věděl o Vallinovi, z jakého rodu pochází, dokonce si na něj vzpomínal ještě jako na havraspárského studenta. Na onom světě se však ocitli společně, a jakmile si vzájemně pomohli zorientovat se v novém prostředí, z jakéhosi osudně nepochopitelného důvodu si padli do oka. Počáteční náklonnost brzy přerostla v nejisté přátelství, na němž za ta léta postavili vztah srovnatelný s bratrským.
Aspoň tím hypotetickým.
"Mého bratra," ucedil Regulus.
"Siriuse?" podivil se Vallin. "Znovu ho chytili?"
"Ne." Regulus zavrtěl hlavou. "Když jsem se díval naposledy, řád sice mobilizoval síly, ale Sirius sám v ohrožení nebyl. Problém stále představuje spojení mezi mladým Potterem a ty-víš-kým. Muselo se stát něco neočekávaného."
Vallin se zachmuřil. "Je mi to líto, Regulusi."
"Jistě se nebudu mýlit," pravil Black hořce, "když řeknu, že můj bratr své smrti lituje mnohem více. Možná se mne rovnou pokusí zabít."
"To tě trápit nemusí, mrtvý už jsi," odvětil suše Vallin. "Máš možnost mu konečně říct, za co jsi umíral. Přestaň se na to dívat tak černě."
"Nic černě nevidím. Taková je realita," odsekl Regulus. Zároveň udělal jedno ze svých typických gest, které Vallinovi připadalo prostě směšné. Vzdorně vysunul bradu a napřímil se, hrdá aristokracie sama. Vallin skryl úsměv. Byl od povahy lidumil a snažil se jen pomoct.
"Když si nedáš pozor, tak praskneš," utrousil.
Regulus se nadechl k rozhořčenému odporu, avšak nakonec se akorát zašklebil a opřel se o pult.
"Vím, že mne nenávidí," zahučel. "Nenáviděl nás všechny."
"Změní názor."
Regulus se netvářil přesvědčeně.
Čekali hodiny. Úředníci přebíhali sem a tam, lidé chodili dovnitř a ven a Regulus se zbavil úzkosti. Nahradilo ji smíření a odhodlání.
Jenže Sirius toho dne nedorazil.

***

Sirius okamžitě přehodnotil své priority a dotázal se Efelvíry na pana a paní Potterovy.
"Potterovi bydlejí přímo ve vesnici," zamračila se.
"Prosím Vás, paní Kloboučková, mohla byste mi říct, jak se k nim dostanu?" Sirius samou netrpělivostí divoce gestikuloval, což se Efelvíře moc nelíbilo.
"Ale to nejde, drahoušku," bránila mu. "Musíš o sobě ministerstvu dát vědět. Nemáme tu výrobce hůlek, který by poznal, komu nově příchozí hůlky patřily, a navíc brzy zavř-"
"Slibuju, že hned ráno se půjdu ohlásit na ministerstvo," přikyvoval Sirius horlivě. "Takže kudy mám jít?"
"A co tvůj bratr?"
Sirius zaskřípal zuby. "K čertu s mým bratrem. Nikdy jsme se neměli rádi."
Efelvíra jej propálila vražedným pohledem a neochotně mu vysvětlila cestu. Vypadalo to, že všechny hlavní ulice se sbíhají na náměstí. Sirius nepochyboval o tom, že staré přátele najde rychle.
Zapomněl na status mrtvoly, chybějící hůlku i nemožnost proměnit se v psa. Cítil se tak živý jako nikdy dříve.
S dětinským nadšením se rozběhl za Dvanácterákem.

***

James rozčileně zaklel, jak se pokoušel zpacifikovat nerudného šedého puštíka a získat od něj zapečetěný dopis. Lily odložila knihu.
"Čí je to sova?" zajímalo paní Potterovou.
"Ministerská," hekl James. "To se pozná. A mám tě!" zvolal vítězoslavně s dopisem v ruce. Puštík po něm klovl, načež se mohutným máchnutím křídel zvedl a vyletěl oknem.
"Odpověď zjevně nečekají," tušil James.
"Ukaž." Lily se s úsměvem natáhla a vytrhla mu dopis z ruky.
"Taková drzost." James přeskočil pohovku a ocitl se Lily tváří v tvář. Držela dopis za zády.
"Vrať mi ten dopis, Potterová," zazubil se James.
"Nebo co, Pottere?" uculila se Lily.
"Umřu zvědavostí," prohlásil, objal manželku a Lily si dopis se smíchem nechala vzít.
"Tak jakou laskavost po tobě chtějí teď?" ušklíbala se. Veselá nálada ji ale brzy přešla. Jamesova tvář znenadání vypadala na svůj skutečný věk.
Vypadalo to, jako by četl dopis pořád dokola, nedokázaje mu uvěřit.
"Jamesi?"
"To je od Reguluse," řekl James prkenně. Lily zachvátil strach.
"Co se stalo?"
"Sirius je mrtvý. Krátce po poledni se u nich objevila hůlka a Regulus ji poznal. Sirius si ji ještě nevyzvedl."
Lily na něj v šoku hleděla. Přikryla si ústa dlaněmi a z očí jí vytryskly slzy.
"Před týdnem jsem ho viděl," promluvil James. "Znuděně bloumal po matčině domě, ale byl v pořádku." James rozvážným pohybem roztrhl dopis vejpůl a hodil jej do krbu.
"Jestli je tady, muselo ho potkat něco strašného," zašeptala Lily. James se střetl s jejím pohledem a pak se objali.
"Mám takový pocit," zakřenil se James po chvíli, "že se ztratil." Regulus koneckonců psal, že Sirius na ministerstvu nebyl celý den a ať už se objevil kdekoliv, na onom světě platilo, že první cesta člověka zavede tam, kam potřebuje - tedy do vesnice.
"Taky bych mu šla naproti," přisvědčila Lily. Usmáli se na sebe, políbili se, popadli kabáty a vyrazili do tiché večerní krajiny.

Prolog - 1. kapitola: Jste mrtví? To nic, to je tu normální. - 2. kapitola 1/2: Ministerstvo posmrtných záležitostí
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Bludičkový uvítací výbor pro ztracené i nalezené. Uveďte, prosím, své bytí.

Z(a)tracenec 24% (36)
Kýho výra! 2.7% (4)
Neidentifikova(tel)ný nález 10.7% (16)
Bláhová existence 14.7% (22)
Zubatá bez kosy 3.3% (5)
Psychouš nejvyšší kvality 25.3% (38)
Dělej, zařvi. 5.3% (8)
Já. Tečka. 14% (21)

Komentáře

1 Victoria Victoria | Web | 4. srpna 2015 v 9:48 | Reagovat

Dočteno! A je to naprostá paráda!
Umíš skvěle popisovat, tvůj styl psaní já prostě můžu :-).
Trochu je mi Siriuse líto, ale aspoň se opět setká s Lily a Jamesem - snad bude brzy nová kapitola :-).
Efelvíra Kloboučková mě pobavila, kam na ta jména chodíš :-D.

Akorát jedna drobná chybka:
S dětinským nadšením se rozběhl za Náměsíčníkem.
Já myslela, že Náměsíčník je Remus :-D. Nebo už je taky mrtvý? :-D

2 Sasanka Sasanka | Web | 4. srpna 2015 v 10:57 | Reagovat

Jsem ráda, že jsi ke mě zavítala :-) S tou kativitou je to u mě trochu horší, protože povídku jsem nenapsala už dobré dva roky (nějak už na to asi nemám tu správnou inspiraci, nebo nevím...) Každopádně ta hromada chyb - ona už je to trochu starší povídka a tenkrát jsem vážně občas psala jako prvňáček. Chtěla jsem ji celou přepsat a opravit, nedostala jsem se k tomu, ale po tvém komentáři mám znovu chuť se do toho pustit :-) Jinak si to tadu u tebe taky půjdu prošmejdit a kdo ví, třeba najdu ztracenou inspiraci :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama