|PATISK SE ZAPOVÍDÁ.|
|Reklamocpavci, odejděte, nebo budete asimilováni.|

(EH) 1. kapitola: SETKÁNÍ S GRINEM

23. července 2017 v 15:13 | Maitter z Creepfellu |  Elfí hra (EH)
Tímto Vics ujišťuji, že o hru tu vůbec nepůjde, ha, (a uznávám, že Erebos je skvělá kniha) a věnuji jí tuto kapitolu.

1. kapitola
SETKÁNÍ S GRINEM
I Know She's Playing with Me
That's Okay 'Cause I Got No Self-Esteem

"Mami, ve čtyři mám sraz s jedním kamarádem," zahuhlala jsem v 10:15 s ručníkem na hlavě. Mizející černej přeliv se teď ještě víc ztratil ve vodě.
"Hm." Ve světě pláten, olejovek a temper naprostej nezájem. Možná že jednou ji její koníček otráví. "A kdo to je?" Překonala se, holka.
"No..." Musela jsem se zamyslet; máma by nakonec chtěla jméno, kruci. "Je to jeden kluk z Havlovky." Havlova průmyslovka má asi tři stovky studentů a máma nezná ani jednoho. Nebude Knighta hledat.
"Jak ses proboha seznámila s klukem z Havlovky?" Na moment zvedla oči od malby.
"Přes... jednu hru." Ještě že mě nenapadl Facebook. Říct Facebook, táta by projel aspoň milion uživatelů, kteří by mohli vypadat, jako že se mnou mají něco společného. "Hra" ode mě ale byla příliš obecná, musela jsem něco obětovat. "Jedna moje spolužačka mi ho... dohodila." Stejně nevěděj, kdo se mnou chodí do třídy.
"To nestačí, že pořád lítáš po všech čertech?" hučel táta od jediného počítače v rodině. "Musej ti někoho dohazovat?"
Ha. Hahahaha. Takže fakt nevěděli, že celé dny nevylézám z domu. Žádné překvapení.
"Vrať se do desíti, ať tě nemusíme hledat," zamumlala máma.
"A žádný pití," dodal táta.
"Fajn."
Vlažné, nucené rozhovory nesnáším. Kdyby s námi ještě bydlela sestra, aspoň by tomu divadýlku dodala trochu temperamentu. Poučila by mě o všech znásilňovacích technikách a nejspíš by mě radši uškrtila nějakým úchylným bylinkovým amuletem, než aby sledovala, jak odcházím ven, vydána napospas podvratným živlům. Sestra slízla všechnu schopnost se starat, kterou tahle rodina jevila, co se mě týkalo, a to jsme se nikdy neměly v lásce.


***
Vždycky platí: pozor na to, co si přeješ - mohla by přijet sestra. Stejně jako já blond, vytáhlá, hubená, ale mnohem hippísáčtější, zhulenější a povýšenější. Jestli se tak dá nazvat diametrální odlišnost povah.
Vypařila jsem se po první hodině její oxidace v našem bytě. Předtím, než se dozvěděla, že se setkám s potencionálním psychopatem, a potom, co jsem se za účelem "vytvoření prvního dobrýho dojmu" musela vzdát podle mámy "na léto se nehodícího" černého oblečení.
Maličko, malinko jsem se divila, proč se máti stará.
Z podřadnějších barev potom vyhrálo rudé tílko a nevýrazné pískové kraťasy, jež se v minulosti osvědčily neobvyklou rezistencí vůči mým destruktivním sklonům. Líčení máma zavrhla rovnou. Jediná černá, na niž jsem se mohla stoprocentně spolehnout, mi tak zůstala v očích. Hořela jsem nedočkavostí a dumala, jestli Knighta těma očima nevyděsím. Blond lidi s tmavýma duhovkama prostě vypadaj divně.
Ze sídliště k Bitce to bylo doslova pár metrů po srázu a mně zbývaly dvě hodiny. Bezstarostná, bez špetky nervozity jsem poslouchala písničky a tiše si zpívala.
Po pravdě řečeno jsem doteď nepřemýšlela o Knightově vzhledu. Pokud šlo o herní soukromé zprávy, vybavovala jsem si profil jeho postavy nebo jeho nick. Neobtěžovaly mě představy na první pohled pohodového kluka a uvnitř duševně chorého jedince. Taky jsem disponovala nadměrnou dávkou fantazie, ale ani to mi nepomohlo představit si, jak KnightoftheDevils76 vypadá. Bohužel.
Do háje. Neřekli jsme si poznávací znamení.
Těsně před čtvrtou jsem si poručila třetí čokoládovou zmrzlinu a klidila se ke stolu blízko pultu, abych viděla na branku. Přicházeli a odcházeli lidi, které jsem v životě neviděla, párkrát jsem pozdravila někoho povědomého, kdo snad mohl být mým skutečným spolužákem, anebo taky nemusel. Otravovali komáři, mušky, avšak rytíři nikde. Znechucena jeho půlhodinovým zpožděním jsem dokonce vypila dvě Coly.
Dodnes nepochopím, proč jsem se jednoduše nesebrala a nevrátila se domů.
Asi intuice. Věděla jsem, že z nás budou nej kámoši. Ha, ha, ha.
"Osmatřicítka?"
Prudce jsem se otočila. Majitel hlasu se tyčil nedaleko, a kus nade mnou. V "na léto nehodícím se" černém plášti. V podstatě všechno na něm - kromě pleti a stříbrných kroužků v uších a nose - bylo černé. V duchu jsem úpěla vzteky, že jsem matčino nečekané vyjádření mateřskosti přijala zrovna ve věci obměny šatníku.
"Sedmdesát šestka?" opáčila jsem. Zazubil se a posadil se naproti mně.
"Ahoj," uculoval se. "Vypadáš líp, než jsem si tě představoval." Vyzařovalo z něj něco divného. Asi jako z člověka, který poslouchá Angelcorpse, ale vlastně si dost užívá i písničky od Aqua. Nebo jako z vraha plyšáků.
Zamrkala jsem. Dostala jsem chuť prohodit něco ve stylu "Tak ty sis mě představoval?", ale místo toho jsem jen vyžbleptla nevýrazné: "Dík."
Pak jsem se otřepala a při pohledu na jeho polodlouhé vlasy a černé oči prohodila: "Ani ty nevypadáš nejhůř, rytíři."
Zvedl koutek úst. Nevykazoval žádné stopy nervozity, spíš jako by jen taktak odolával nutkání hodit si nohy na stůl.
"Od tebe to zní ještě hůř než z monitoru," křenil se.
"Mise splněna!" Na znamení vítězství jsem vymrštila ruku do vzduchu. Rozesmál se a mě zaplavil pocit uspokojení. První mnou zinscenované setkání s cizí formou života probíhalo slibně.
"Mně říkaj Grin." Líně naklonil hlavu ke straně. "Rodinnej vtip."
"Já jsem Kailie. Táta Američan." Moje sestra se jmenuje Pamela. Vždycky jsem se jí smála.
"Fíha."
"Hele, proč jsi přišel tak pozdě? Kdybych nebyla zvědavá, dávno jsem pryč."
"Mmm, zdrželo mě takový nemilý vyřizování," protáhl. Ta jeho sebejistota mi začínala slušně lézt na nervy. I když... vypadal, že spíš usíná, než projevuje sebevědomí.
"To zní důvěryhodně." Propalovala jsem ho pohledem a on propaloval mě a ještě se u toho tvářil, že každou chvílí vybuchne smíchy.
"No nic," řekl najednou, "nemam tucha, o čem bude řeč, takže jestli máš nějakej návrh, povídej."
Zvedla jsem obočí. "Takže ty si smluvíš sraz s holkou a netušíš, co na něm budeš dělat?"
"Hmm," přisvědčil tentokrát se zavřenýma očima. Když jsem neodpovídala, na škvíru je pootevřel. V tu chvíli mě to napadlo. Pokusila jsem se rozeznat jeho zorničky, ale duhovky měl stejně tmavý jako já.
"Jsi zhulenej?" zeptala jsem se přímo a notně otráveně.
"Ne," řekl podobným tónem. "Noční tvory slunce uspává," dodal ironicky.
Zasmála jsem se. To určitě.
"Proč jsi maskovaná?"
"Cože?" V hlavě se mi vzápětí vyrojilo: je magor, je paranoik, je magor, velkej magor, zdrhej, Kailie, zdrhej daleko pryč!
Otevřel oči a naklonil se ke mně. Nebojácně jsem zkřížila paže na prsou. Knight38 odnikud zdrhat nebude.
"Co děláš? Co je?" hlesla jsem. Zamračil se, stoupl si, aby na mě přes stůl dosáhl a neztratil rovnováhu, a shrnul mi vlasy za uši.
Hotovo. Úchyl. Ségra, tvá proroctví se vyplnila.
"Ty nevíš, že jsi maskovaná." Odtáhl se. Přelezl lavičku u stolu a zíral na mě. "Ježíši. Do háje. Pojď se mnou."
"Hej, hej! O čem to sakra mluvíš?"
"Chci tě znásilnit na vrcholu skály v hlubokým lese, a tak tě lákám na pozdní příchody a nezájem."
Dobře, tohle znělo jako v mém měřítku normální člověk.
"Chci ti pomoct," řekl pak, "protože vypadáš jako fajn osoba. Jestli teda pomoct chceš."
"Proč bych měla chtít pomoc?" zeptala jsem se vytřeštěně.
"Protože... jéžiš, ty fakt nevíš vůbec nic. Prostě pojď. Pojď se mnou." Rozhodil rukama jako ve zpomaleném filmu a obrátil se k odchodu.
Zrekapitulovala jsem své zkušenosti s lidskými bytostmi a počítala, jaké šance na dobrodružství asi mám a kolikrát převyšují pravděpodobnost znásilnění na vrcholu skály v hlubokým lese. Kdybych tehdy tušila, co se bude dít, tuhle terminologii (jako lidská bytost a dobrodružství) bych rozhodně nepoužila.
"Dobře..." Zdráhavě jsem se zvedla. "Jdu s tebou."
***
"Tohle dobrodružství se mi moc nelíbí," drmolila jsem si pod vousy, když jsme sešli z cyklostezky na lesní pěšinu a tu pak ignorovali, noříce se hlouběji do lesa a skal. Tmavošedý kámen výhružně trčel ze všech stran a najednou vypadal víc jako Grinova výhoda.
Nepřišel mě znásilnit. Nope. Budu tomu věřit.
Grin se zachechtal. "Dobrodružství. Je vážně škoda, že jsi Světlá."
"Světlá?"
"Fajn, tady by to mělo stačit," řekl místo vysvětlení. Zastavili jsme se v řidší části lesa, kam prosvítalo úmorné letní slunce. "Teď..." Zarazil se. Tvářil se bezradně.

Grin
"Sociopatický grand finále?" napovídala mi. Nedůvěra z ní čišela všemi póry a nevědomky se zastavila v obranném postoji. I kdyby se mi poštěstilo být zrovna čistej, nezatíženej a nezpomalenej kovem, stejně bych netušil, jak člověku říct, že je vlastně elf. Kdyby nebyla Světlá, doprovodil bych ji k nám, ale všechno nasvědčovalo tomu, že z nás kamarádi nebudou. Vlasy pod pramínky černi zjevně patřily blondýně, oblékala se lehce a vesele a na ruce měla jednoduchý žlutý náramek z juty, jímž si ji někdo ze Světlých musel označit.
Kašlu na to, prostě to udělám. Pravou rukou jsem ji chytil za rameno a levou jí přitiskl na ucho. Odmaskování je asi nejjednodušší kouzlo, který znám, což je dost nanic, protože vytvořit elfí obdobu neviditelnýho pláště stojí tvůrce spoustu energie. No, ať už byl Kailiin mistr kdokoliv, měl smůlu.

Kailie
Pak řekl něco jako "moje hélium" a těsně předtím, než by mi ruply nervy, se odtáhl a poodstoupil.
"Co to sakra mělo... Jau!" vyjekla jsem, když mě zničehonic začaly pálit uši a spánky. Připlácla jsem na ně dlaně. "Jau, jau, jau! Sakra, cos mi to udělal, krucinál, sakra?!"
Poskakovala jsem kolem, držela se za uši, zděšeně kvíkala a funěla, když tu mi došlo...
"Co to -" Prsty jsem stále cítila svoje uši, ale byly delší. Znatelně delší. Asi tak o deset čísel delší. A trčely do stran.
Můj bože. Můj. Bože. To mě poser.
Skoro mi vypadly oči z důlků. "Co - co -"
Grin se uchechtl. Rozhlédla jsem se. Kromě mých uší jako by i s lesem bylo najednou něco špatně. Počkala jsem, až hadovitou hrůzu, která se mi svíjela ve vnitřnostech, nahradí vzrušení, a upřela jsem vykulené oči na Grina.
"To jsou elfí uši," poučil mě, jako by to nebylo naprosto jasné. Mě zajímalo, proč vůbec mám elfí uši. Je to iluze? Jsem jedno z těch nestvůrných dětí, které krvelačné nadpřirozené příšery vyměňují za lidská mimina hned po narození? "A taky líp vidíš... jak vidíš." Ušklíbl se na znamení, že si všiml bídné kvality svého vtipu. "A nejspíš toho budeš umět ještě o hodně víc, ale co přesně to bude, se dozvíš... jinde."
Pořád jsem si dlaně držela přitisklé k hlavě. Na omak uši vypadaly přesvědčivě. Normální kůže. Žádné další výrůstky. K mému zklamání ani žádný švihácký magický piercing. Ale ten tvar...
"A proč mi to nemůžeš říct tady?" tázala jsem se nedůvěřivě.
"Spíš ti to nemůžu říct já."
"Proč ne?"
"Protože nejsem expert na rozpoznávání vloh." Mlaskl a stejně trpělivým tónem, jakým mě mučil dosud, dodal: "Jestli máš pár hodin času, tak tě za expertem zavedu."
Pár hodin času? S takovými rodiči a takovou sestrou a jediným kámošem, který je o dvacet let starší než já a jeho oblíbená poloha je na šrot?
"Já mám moře času," ušklíbla jsem se. Hlavou mi vířily představy toho, co bych jako elf mohla dělat, ale moc daleko jsem se v nich nedostala. Grin si povzdechl, řekl něco jako "eýtu", zvedl ruku a praštil mě do čela. A jak známo, v bezvědomí se nepřemejšlí.
Teda nijak zvlášť.
"Sorry, Kailie," bylo poslední, co jsem slyšela, a ohromení a neřízený pád mi ani nedovolovaly Grina z posledních sil umučit k smrti.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Bludičkový uvítací výbor pro ztracené i nalezené. Uveďte, prosím, své bytí.

Z(a)tracenec 23.7% (36)
Kýho výra! 2.6% (4)
Neidentifikova(tel)ný nález 10.5% (16)
Bláhová existence 14.5% (22)
Zubatá bez kosy 3.3% (5)
Psychouš nejvyšší kvality 26.3% (40)
Dělej, zařvi. 5.3% (8)
Já. Tečka. 13.8% (21)

Komentáře

1 Victoria Victoria | Web | 26. července 2017 v 11:26 | Reagovat

Tisíceré díky za věnování! Začíná se to parádně rozjíždět :-).

Kdybych byla na místě Kailie, pravděpodobně bych se s neznámým člověkem, na první pohled podivínem, nikam do lesa nevydávala. Je docela odvážná :-D. Ale baví mě. Hlavně reakce "To mě poser" tam naprosto sedla :-D.

Grin je dost záhadný, ale to je asi účel. Jsem zvědavá, jakým směrem se bude jeho postava vyvíjet. Jen to jméno Grin... zatraceně, mám tendenci si představovat Grinche, pokud jsi někdy viděla ten vánoční film :-D. Ale já si zvyknu :-D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama